Tato úvaha se zabývá problematikou počátku filosofického tázání a zpochybňuje tradiční požadavek na hledání nezpochybnitelných východisek. Autor argumentuje, že filosofování může začít u jakéhokoli tématu, neboť jeho podstatou není samotné tvrzení, nýbrž kritická reflexe jeho nevyslovených předpokladů. Filosofická práce začíná tam, kde se namísto sledování obsahu tvrzení tážeme po podmínkách jeho platnosti. Text rozlišuje mezi vnějšími, fyziologickými předpoklady myšlení a vnitřními, myšlenkovými předpoklady, k nimž se lze dobrat pouze reflexí „zevnitř“. Tyto vnitřní předpoklady nejsou předem danými fakty, ale jsou v procesu kritického zkoumání spolukonstituovány. Reflexe tak neodkrývá hotové pravdy, ale aktivně se podílí na uchopení hlubších struktur myšlení. Filosofování je tudíž neustálým procesem odhalování toho, co v původním záměru nebylo vědomě rozvrženo, čímž překonává omezení mýtického či nekritického myšlení.
[Začátek filosofování]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 3. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Začátek filosofování]
Ve filosofii ještě stále u mnoha myslitelů přetrvává starý předsudek, že je třeba začít filosofovat u toho, co se dává nutně, o čem nelze pochybovat, co je evidentní. Ale nic není víc zavádějící než tento předsudek. Ve svých reflexích musí filosof vždy znovu odhalovat původně nemíněné a vědomě nerozvrhované předpoklady svých filosofických kroků – a to právě znamená, že filosofovat musí někde začít, ale že si nikdy nemůže nalhávat, že vskutku začal u nějakých „počátků“. Proto může s filosofováním začít téměř kdekoliv, tj. může začít s čímkoliv. Určitý výrok, pojetí, systematické uchopení tématu apod. však samo o sobě ještě není filosofické, pokud se vztahuje „prostě“, tj. nereflektovaně, kritickou reflexí nekontrolovaně k „předmětu“ či „tématu“. Filosofická práce začíná tam, kde máme k dispozici nějaké myšlenkově pevné a pokud možno formulované tvrzení, a my nesledujeme především toto tvrzení samo, nýbrž tážeme se na předpoklady jeho eventuelní platnosti. Něco, co je charakteristické pro každou akci i reakci, totiž že je v ní vždycky méně i více, než jsme zamýšleli, platí ještě zvýšenou měrou o výkonu myšlení: v každé takové vykonané myšlence je více i méně než to, co mělo být ideálně míněno. Primitivní, ale ani mytické myšlení proti tomu nemělo účinnější obranu než jakýsi návyk, založený na opakování příběhu. Teprve v reflexi, strukturované a upevňované pojmově, je možno pronikat k nevysloveným a dokonce nemyšleným předpokladům míněného. Toto tvrzení musíme ovšem ještě v jedné věci upřesnit. Fyziologie nervové činnosti zkoumá, jaké fyziologické procesy jsou nezbytně spjaty s našimi myšlenkovými výkony. Nemůže být pochyb o tom, že „předpokladem“ myšlenkových výkonů je jakási vyvážená, „normální“ funkce nesčíslných neuronů atd. – ovšem tu jde o zcela jiný typ předpokladu, než o jakém jsme se zmínili před chvílí. Nejpečlivější zkoumající reflexí provedeného aktu myšlení si nepomůžeme k tomu, abychom pronikli do neurofyziologického dění, které je spjato s výkonem tohoto aktu. To vyžaduje přístup „zvenčí“, zatímco zkoumající reflexe přistupuje k provedenému myšlenkovému aktu (kroku) „zevnitř“ resp. proniká „dovnitř“, k jeho „niterným“ a nikoli vnějším předpokladům. Tyto „vnitřní“ předpoklady nejsou vlastně ničím „daným“, co by tu nějak předem „bylo“ a na čem by onen náš myšlenkový výkon mohl být vybudován a pak stát. Kritická reflexe neodhaluje takové vnitřní předpoklady nějakým odkrýváním nebo prosvícením něčeho zatím temného, ve stínu a stranou se vyskytujícího, nýbrž ona ty předpoklady jaksi spolukonstituuje, ovšem nikoli libovolně.
(Písek, 980314-2.)