Text se zabývá historickým vývojem a zásadní proměnou konceptu lidských práv, která se stala ústředním tématem politické a právní filosofie v 17. století. Autor sleduje sémantický posun pojmu „právo“ od latinského „ius“, které ve středověku znamenalo především závazek a povinnost k zachování řádu, k současnému chápání práva jako individuálního nároku a svobody. Prostřednictvím etymologického rozboru v češtině a němčině ukazuje, jak právo historicky souviselo s pojmy správnosti, spravedlnosti a pravdy. Hlavní změna spočívá v tom, že právo již není primárně definováno povinností jednotlivce, ale jeho nárokem vůči druhým. Tato úzká vazba mezi právy a svobodami tvoří základ moderních demokratických společností, ovšem bývá zpochybňována autoritářskými režimy. Autor v závěru naznačuje, že filosofické základy koncepce nezadatelných práv mají spíše ideologickou než čistě filosofickou povahu.
Lidská práva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 4. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Lidská práva
Myšlenka základních a nezadatelných práv každého člověka je poměrně nová, neboť se dostává do centra zájmu politických a právních filosofů teprve v sedmnáctém století. Zároveň znamená tato myšlenka dosti pronikavou změnu v chápání samotného slova „právo“ a „práva“. Původně a zejména pak ve středověku znamená právo – ius – především závazek a povinnost. Cicero v Povinnostech (1,26) zmiňuje práva božská a lidská, iura divina et humana. Právo, ať božské nebo lidské, zavádí nebo alespoň má zavádět pořádek do záležitostí lidských. Zřetelným dokladem tohoto původního významu slova „právo“ jsou některé překlady do evropských jazyků, které se nevyvinuly z latiny. V němčině „das Recht“ etymologicky souvisí jednak s pravou stranou (to ještě z dávných dob), jednak se spravedlností – Gerechtigkeit a také s „recht haben“, což znamená i míti pravdu. Podobně se to má s češtinou, kde je ovšem od „pravé“ strany odvozeno nejen právo, spravedlnost a pravda, ale ještě řada dalších slov. Právo je tedy to, co je tím pravým v dané souvislosti, tím správným a tedy nejen přípustným, ale závazným. Novým důrazem na tzv. lidská práva dochází k posunu: nejde už primárně o to, co je mou povinností a co mám dělat, ale v čem jsem svoboden, protože na to mám právo. Právo se tak z mé povinnosti stává mým nárokem, často dokonce nárokem na povinnosti druhých. Základní lidská práva jsou od té doby velmi úzce a neoddělitelně spjata se základními lidskými svobodami. To je situace, proti níž protestují a kterou zpochybňují ideologie autoritativních států a diktatur. Filosofické základy koncepce nezadatelných lidských práv jsou však vlastně také spíše ideologické než opravdu filosofické povahy.
(Písek, 980421-2.)