Text se zabývá reflexivní povahou filosofie a skutečností, že každý lidský projev vypovídá nejen o svém předmětu, ale i o svém původci. Filosofie jako bytostná reflexe vyžaduje, aby si myslitel byl vědom tohoto sebereflexivního rozměru, a to jak u druhých, tak u sebe samého. Tento princip platí pro jednotlivce i pro širší společenské tendence určité doby. Autor rozlišuje mezi tím, o čem se mluví, a tím, co o mluvčím vypovídá samotný fakt a způsob jeho řeči. Mezi těmito rovinami může existovat soulad, ale i hluboký rozpor, jako například v případě vynucované skromnosti, která své deklarované kvality popírá. Ústředním tématem je schopnost odlišit skutečnost od toho, co se za ni pouze vydává nebo co je o ní říkáno. Skutečná hodnota se projevuje skrze činy samotné a nevyžaduje vnější potvrzení, neboť pravé poznání spočívá v rozlišení reality od jejího verbálního obrazu.
Filosofie – co všechno vypovídá
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 8. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Filosofie – co všechno vypovídá
Vším, co člověk dělá a co říká, vypovídá vždycky také o sobě, i když se ve svých činech i slovech obrací především jinam, k nějakým skutečnostem jiným, než je sám. A filosof – protože filosofie je svou bytostnou povahou a svým bytostným určením reflexí – si toho má a dokonce musí být vědom, a to jak při posuzovaní toho, co říkají nebo co dělají druzí (a co podrobuje své kritické reflexi), tak při sledování a kontrole toho, co dělá on sám, zejména pak, když myslí, když filosofuje. A to pochopitelně neplatí jen o jednotlivém člověku, ale také o době, o trendech a tendencích, příznačných pro určitou společnost (nebo část, vrstvu apod. společnoti) v určitém časovém období. Tato zkušenost sama nás učí rozlišovat mezi tím, o čem se mluví, a tím, co to chápajícímu může říci, že se o tom mluví a jak se o tom mluví. Někdy může obojí souhlasit a navzájem se podporovat a posilovat, zatímco jindy je obojí v rozporu a jedno pak popírá druhé. Když někdo stále ve svých řečích zdůrazňuje svou prostotu, nenáročnost a skromnost, ve skutečnosti je tím jako své kvality právě problematizuje a popírá. Odtud staré rozpoznání, že dobrá práce se chválí sama: rozumí se tím, že není třeba vykládat, jak je naše práce dobrá, ale že stačí, aby dobrá vskutku byla. Na druhé straně se říká, že samochvála smrdí. Obojí platí jen pro toho, kdo je s to skutečnost rozeznat od toho, co se za skutečné považuje a co se o tom jako o skutečném povídá.
(Písek, 980805-1.)