Text zkoumá vztah mezi pravdou a životní orientací subjektu. Autor odmítá tradiční pojetí pravdy jako prosté shody se skutečností a namísto toho ji definuje jako záležitost aktivního životního nasazení a směřování. Daná skutečnost je v tomto kontextu chápána pouze jako druhotná okolnost či „kulisa“, která sice tvoří nezbytný rámec situace, ale není jejím vlastním jádrem. Klíčovým prvkem je posun od objektivity k tzv. „subjektnosti“, odlišené od pouhé subjektivnosti, kdy se pravda stává reakcí na výzvu a hledáním smyslu, který přesahuje rámec předmětného světa. Pravda tedy nespočívá v objektivním konstatování faktů, nýbrž v porozumění smyslu dané situace a v zaujetí autentického postoje. Tato perspektiva otevírá novou cestu k uchopení pravdy, která se vyhýbá relativismu tím, že se soustředí na hlubší význam lidského jednání a existenciální odpovědnost uprostřed nahodilých okolností světa.
Pravda a orientace
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 8. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
Pravda a orientace
Problém pravdy (pokud vůbec není pravda od počátku učiněna zcela závislou na tom, co „jest“) se obvykle řeší jako problém východiska a přístupu, tedy vposledu perspektivy subjektu, který o pravdu usiluje. Domyšleno dost do hloubky a s náležitou důsledností představuje toto řešení jisté otevření problému směrem k aktivnímu subjektu: pravda není záležitostí shody se skutečností, s tím, co je předem „dáno“ a jako taková danost musí být napodobeno, obkresleno, ale je především a principiálně záležitostí životní orientace, životního nasazení. Daná skutečnost (pokud vůbec něco takového lze předpokládat, tj. do jaké míry a do jakých detailů to lze předpokládat – což ovšem náleží do jiné souvislosti) je více méně nahodilou okolností, je průvodním vybavením situace, soustředěné přednostně ke smyslu a na smysl (a tedy nikoliv k okolnostem a na okolnosti); na sestavě tzv. daných skutečností (věcí, předmětů, tendencí atd.) záleží právě tak málo jako na kulisách v divadelním představení. Bez kulis se špatně hraje, někdy to vůbec nejde – a bez skutečností a náležité orientace uprostřed skutečností to také nejde. Ale to ještě neznamená, že kulisy nebo okolnosti jsou v událostném dění tím nejdůležitějším. A tak onen posun a přesun významu z tzv. „objektivity“ na aktivní subjekt (dokud nebyl ražen jiný termín, říkalo se: na subjektivitu, což značně mátlo; proto budeme napříště přísně lišit mezi subjektivností a subjektností). Otevírá se nám tedy jakási nová cesta, která neznamená nebo spíše nemusí znamenat subjektivizaci a tím relativizaci pravdy: pravda není záležitostí „objektivního konstatování“, ale zaujetí stanovisko, nebo ještě spíše zareagování na výzvu, které je třeba porozumět přes rámec objektivity a nad tento rámec a za něj. Jinak to můžeme vyjádřit také tak, že pravda má co dělat se smyslem situace, nikoliv s její předmětnou sestavou.
(Písek, 980805-2.)