This text explores the philosophical concept of reflection as a specific movement of thought through which a thinking subject accesses their own previous mental acts. The author distinguishes three fundamental phases of the reflective act: distancing from oneself, an ecstatic intermediary phase, and a subsequent re-approach to oneself. Primary focus is placed on the ecstatic phase, during which the thinker is situated "outside" of themselves. This phase is characterized by a temporal bifurcation and an encounter with pure non-objectivity, where the act ceases to be a mere performance and becomes a non-objective event. Within this ecstatic moment, a crucial reversal of temporal orientation occurs; the subject leans into the future, moving against the flow of their own existence. Reflection is thus presented not merely as a cognitive operation but as a complex process that justifies the subsequent return to oneself and shapes the subject's relationship with time and non-objectivity.
Reflexe
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 11. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
Reflexe
Reflexe je zvláštní „pohyb” myšlení, jímž (jehož výkonem) může myslící ve svém myšlení přistoupit k sobě resp. ke svým předchozím myšlenkovým výkonům (a také k výkonům předchozích reflexí). Rozlišíme-li v prvním rozvrhu nejméně tři fáze reflexe jakožto jednotlivého aktu, musíme mezi odstupem od sebe a opětným přístupem k sobě připustit pozoruhodnou mezifázi, v níž myslící není ve svém myšlení „při sobě”, nýbrž mimo sebe či „ven” ze sebe. Tuto prostřední fázi nazveme fází ek-statickou. Zvláštností této fáze je její časové rozdvojení (přesně : rozdvojení jejího časování), které má - musíme to předpokládat, má-li celá konstrukce mít náležitý smysl - navíc dalekosáhlý význam pro další výzkum. V onom ek-statickém momentu reflexe akt jakoby přestává být výkonem a stává se spíše nepředmětným děním, jež přichází vstříc aktu odstupu od sebe a v docela jistém smyslu ospravedlňuje po něm následující přístup k sobě. Jednou složkou ekstatického momentu se tak stává setkání s ryzí nepředmětností (při němž myslící resp. reflektující vlastně « není »). V této složce však dochází k jakémusi zvratu v časové orientaci : v ek-statickém momentu reflexe se vyklání myslící subjekt do budoucnosti, tedy proti proudu, jímž je unášeno jeho vlastní dění, tj. myslící subjekt sám.
(Písek, 981107-1.)