Text reflektuje prorockou vizi Zdeňka Bonaventury Boušeho o zániku institucionalizovaného a zideologizovaného křesťanského náboženství. Autor kriticky hodnotí vývoj po roce 1989, kdy křesťanské církve v českém prostředí nedokázaly využít příležitosti k oslovení sekularizované společnosti. Namísto srozumitelné radostné zvěsti nabídly církve pouze vyprázdněné dogmatické formule a zaměřily se na restituce majetku a společenské pozice, čímž ztratily věrohodnost. Text srovnává toto selhání s neschopností církví reagovat na výzvy industrializace a pád totalitních ideologií. V současné době roste ve společnosti, zejména u mladé generace, očekávání nové naděje a vize, na které však církve nedokážou adekvátně odpovědět. Autor uzavírá, že soudobé křesťanské hlásání postrádá skutečný obsah evangelia, který by byl srozumitelný lidem bez předchozí náboženské indoktrinace, a varuje před nebezpečím, že toto prázdno vyplní nepravé autority.
[Zdeněk Bonaventura Bouše: zánik institucionalizovaného a zideologizovaného křesťanského náboženství]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 12. 1998
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1998
[Zdeněk Bonaventura Bouše: zánik institucionalizovaného a zideologizovaného křesťanského náboženství]
Zdeněk Bonaventura Bouše vyslovil před dvaceti lety cosi takřka prorockého: „dnes možná stojíme před zánikem institucionalizovaného a zideologizovaného křesťanského náboženství“. Co před dvěma desetiletími znělo varovně, zní dnes jako předzvěst soudu. Po listopadu došlo na krátkou dobu k tomu, že mnoho lidí naší sekularizované společnosti zase bylo nakloněno se zájmem a pozorností naslouchat hlasu křesťanů. Žádné „radostné zvěsti“ se však nedočkali, nýbrž dostalo se jim jen „suchých kostí“ starých dogmatických formulí, okořeněných zbožnými frázemi a čerstvě – bohužel – příliš zpochybněných zjevnými doklady křesťanské žádostivosti po majetku, pozicích a poctách.
Mezitím, jak se mi zdá, roste pocit, že se něco musí stát, a ten už možná začíná převažovat nad skepsí, že lepší to už nebude, že lepší to není ani jinde ve světě, a snad i nad cynismem, který se u nás rozšířil v sedmdesátých a osmdesátých letech a dnes nejen přetrvává, ale je posilován i ze zemí, jež jsme pro změnu, ale zase znovu chtěli napodobovat. Lidé opět začínají pomalu očekávat nějaké nové slovo, nový výhled, novou naději, která by nemusela soutěžit v soutěži s jinými, ale mohla by být všem společná. Platí to zvláště o mladých lidech, ale nejenom o nich (a to má ovšem také svá nebezpečí, chopí-li se slova nepravý). Mám za to, že nemůže být sporu o skutečnosti, že křesťané ani jejich církve na toto očekávání nedovedou dnes odpovídat. Tak jako křesťané (i se svými církvemi) převážně selhali v době industrializace a budování měšťanské (kapitalistické) společnosti, nedovedou se ani dnes náležitě probrat po rozpadu velkého, ale falešného či spíše od počátku zfalšovaného pokusu o nadějnější uspořádání světa (nikoli nepřípadně hovořili někteří o „křesťanské herezi“). Tak, jako kdysi prorok pranýřoval mluvení o „pokoji“ tam, kde „není žádného pokoje“, bylo by dnes možno pranýřovat křesťanské mluvení o „evangeliu“ tam, kde v pobožných slovech křesťanů není žádné doopravdy radostné zprávy, které by tak lidé bez předchozí indoktrinace také mohli rozumět.
(Praha, 981229-2.)