Ladislav Hejdánek reaguje v dopise z května 1969 na dar grafiky s myšlenkou Alberta Schweitzera. Ve své reflexi podrobuje kritice koncept úcty k životu a dovozuje, že život sám o sobě nepředstavuje nejvyšší hodnotu, neboť je v něm dobro neoddělitelně propleteno se zlem. Skutečný etický rozměr získává život teprve skrze sebeomezení, službu a oběť. Autor odmítá ideu všestranného rozvoje všech životních možností jako iluzorní a zdůrazňuje, že respekt si zaslouží především život, který se odevzdává druhým. Naději pro budoucnost spatřuje v intenzivní práci na odstranění bídy, násilí a nenávisti, přičemž morální prioritu musí mít pomoc slabým, nemocným a utlačovaným. Text vrcholí apelem na etiku služby, která nehledá přízeň mocných, ale věnuje se těm, kteří jsou v nouzi. Tato orientace na „uražené a ponížené“ je podle Hejdánka klíčovým úkolem pro nadcházející období.