Článek reflektuje současné diskuse o dialogu mezi marxistickým ateismem a věřícími, zejména křesťany, v Československu. Zmiňuje knihu J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ a úsilí Milana Machovce. Zvláštní pozornost je věnována názorům Julia Tomina, který kritizuje starý, dogmatický ateismus za jeho neochotu čelit skutečným lidským hodnotám a za administrativní zásahy proti věřícím. Tomin zdůrazňuje vitalitu náboženství, jeho diferenciaci na pozitivní a reakční proudy a potřebu dialogu a uchování pozitivního v náboženskosti. Argumentuje, že skutečný ateismus by měl být otevřený hodnotám a uznat, že i věřící se v socialistické společnosti stávají součástí moderního světa, přičemž si zachovávají svou víru. Zdůrazňuje nutnost přehodnotit dosavadní přístup k věřícím a ocenit pozitivní společensko-lidské hodnoty, které náboženství může přinášet, ale zároveň je nutné je chápat jako světské hodnoty, bez nutnosti transcendentní opory. Článek rovněž zmiňuje názory Karla Kosíka. Závěrem se navrhuje důkladně studovat Tominovy práce pro nové pochopení marxistického ateismu a pro zjištění, že jeho kritika náboženství je v souladu s nejhlubšími motivy víry, které znamenají překonání náboženskosti.
Dialog začíná (glosa o článcích Julia Tomina)
docx | pdf | html
◆ článek | glosa, česky, vznik: 20. 9. 1964 ◆ poznámka: obsahuje: a) přípravné poznámky; b) text pro Kostnické jiskry
Dialog začíná [1964]
Glosa o článcích Julia Tomina
[přípravné poznámky]
Nedávno vyšla knížka J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ dává už v titulu výraz naději, že rozmanité rozpory a divergence budou řešeny rozhovorem. Zvláštní místo má v této perspektivě rozhovor s moderním, sekulárně orientovaným člověkem a zejména se socialistickým, marxistickým ateistou. Zdá se, že potřebnost takového rozhovoru rozpoznali z druhé strany také někteří naši marxističtí myslitelé. Je to především Milan Machovec, který se už leta zabývá katolicismem i protestantstvím a jehož dva roky stará studie o dialektické theologii vyšla letos v rozšířené podobě na Slovensku. % V posledních měsících uveřejnil v našich literárních časopisech několik pozoruhodných článků Julius Tomin. Pozorně jsme četli jeho otevřená slova o tom, jak neodpustitelnou chybou byly v minulosti hrubé administrativní zásahy tam, kde byla na místě úsilí o pochopení nábožensky věřícího (Tomin bohužel nerozlišuje mezi křesťanskou vírou a náboženství) jako člověka, v jeho niterných zápasech. Je přesvědčen, že je nutno překonat starý atheismus, jemuž chyběl myšlenkový pohyb a otevřenost vůči skutečným morálním, lidským hodnotám. Vždyť jak může věřícího přitahovat atheismus, který se bojí otevřeného, čestného zápasu o cenné lidské hodnoty? Tomin upozorňuje na to, že náboženství projevuje značnou vitalitu a zapouští i nové kořeny, někdy dokonce i mezi mladými lidmi. Náboženství má v současnosti stále ještě relativně pevné kořeny; perspektivy jeho odumírání v době revolučních přeměn ve světě nejsou jasné a jednoznačné. Zejména je třeba vidět, že různé směry uvnitř náboženství jsou výrazně diferencovány, relativně pozitivní stojí v ostrém protikladu k relativně reakčnímu. Objevují se nové formy náboženskosti; zápas s nimi už nemůže být veden ve směru jednoznačné negace, nýbrž ve směru uchování a rozvoje onoho pozitivního. Opravdovému, hlubokému atheismus nemá být nic více cizí než strach ze skutečných hodnot. A to tím spíše, že samo atheistické prostředí velmi účinně přispívá k vzniku a posílení pozitivních momentů náboženství. Atheisté dosud nesledovali, jak se svět nábožensky věřícího mění v důsledku rozvoje socialistické společnosti a v neposlední řadě také díky atheismu a atheistické propagandě. Proti vůli dogmatiků se z věřících stali lidé socialistického dneška, kteří ovšem nerezignují co do věci a perspektiv své náboženské víry, o niž chtějí i nadále s plným vědomím zápasit. A právě tady se projevuje neznalost náboženské mentality lidí, neznalost náboženské problematiky právě tak jako přežívání dogmatismu nejcitelněji. I teoretikové, kteří přiznávají relativní progresivnost některým náboženským proudům v celosvětovém měřítku, stavějí se po pravidle záporně k podobným proudům mezi věřícími v socialistické společnosti. Čím pozitivnější a problémům socialistického dneška bližší je takové úsilí našich věřících, tím je mnohdy považováno za nebezpečnější a tím více překážek je mu kladeno do cesty. (Také nové směry v theologii jsou velmi často přímo podmíněny ostrou kritikou náboženství, jejíž argumenty se snaží transformovat ve své vlastní pomocné nástroje.) Jestliže dnes nejvyspělejší formy náboženství usilují o to, aby si přivlastnily pozitivní společenskolidské hodnoty v co možné úplnosti, pak jde v atheismu o plně objektivní hodnocení těchto tendencí a jejich mnohdy nesporně pozitivní role. Tomin se domnívá, že vlastní zápas je třeba přesunout na jiné pole. Všechny pozitivní hodnoty je nutno uznat, převzít a využít, ale v poznání, že jde v jejich nejvnitřnější podstatě o hodnoty tohoto světa a že je možno a nutno se obejít bez transcendentní opory. – Máme za to, že vyšlé i příští články Julia Tomina je třeba důkladně studovat a poznat tak marxistický atheismus v novém světle. Zatím se nám zdá, že Tominova kritika postihuje náboženství a náboženská residua v křesťanství, ale že je ve shodě s nejhlubšími motivy křesťanské víry, která znamená zrušení a překonání každé náboženskosti.
% Větší pozornost bude třeba věnovat i názorům Karla Kosíka, uloženým zvláště v jeho Dialektice konkrétního a v článku o Antinomiích morálky (9. číslo Plamene).
Dialog začíná
Nedávno vyšlá knížka J. L. Hromádky „Na prahu dialogu“ dává už v titulu výraz naději, že řada rozporů a divergencí bude řešena rozhovorem. Zvláštní místo má v této perspektivě rozhovor s moderním, sekulárně orientovaným člověkem a zejména se socialistickým, marxistickým ateistou.
Zdá se, že potřebnost a užitečnost takového rozhovoru rozpoznali z druhé strany již také někteří naši marxističtí myslitelé (v zahraničí, např. ve Francii a v Itálii už takové rozhovory i společné konference probíhají dávno). Jde především o Milana Machovce, který se už leta zabývá katolictvím i protestantstvím a jehož dva roky stará studie o dialektické teologii vyšla letos v rozšířené podobě na Slovensku. Větší pozornost bude třeba věnovat i názorům Karla Kosíka, uloženým zvláště v jeho Dialektice konkrétního a v článku o Antinomiích morálky (v 9. čísle Plamene). V posledních měsících uveřejnil v našich literárních časopisech (Liter. nov. č. 30 a 33, Kult. tvorba č. 37) několik pozoruhodných článků Julius Tomin.
Pozorně jsme četli Tominova otevřená slova o tom, jak neodpustitelnou chybou byly hrubé administrativní zásahy tam, kde bylo na místě úsilí o pochopení nábožensky věřícího (Tomin bohužel nerozlišuje mezi náboženstvím a křesťanskou vírou; to je ovšem také naše chyba) jako člověka, v jeho niterných zápasech. Je přesvědčen, že je nutno překonat starý ateismus, jemuž chyběl myšlenkový pohyb a otevřenost vůči skutečným morálním, lidským hodnotám. Vždyť jak může věřícího přitahovat ateismus, který se bojí otevřeného, čestného zápasu o cenné lidské hodnoty? Tomin upozorňuje na to, že náboženství projevuje značnou vitalitu a zapouští i nové kořeny, někdy dokonce i mezi mladými lidmi. Náboženství má v současnosti stále ještě relativně pevné kořeny; perspektivy jeho odumírání v době revolučních přeměn ve světě nejsou jasné a jednoznačné. Zejména je třeba vidět, že různé směry uvnitř náboženství jsou výrazně diferencovány, relativně pozitivní stojí v ostrém protikladu k relativně reakčnímu. Objevují se nové formy náboženskosti; zápas s nimi už nemůže být veden ve směru jednoznačné negace, nýbrž ve směru zachování a rozvoje onoho pozitivního. Opravdovému, hlubokému ateismu nemá být nic více cizí než strach ze skutečných hodnot. A to tím spíše, že samo ateistické prostředí velmi účinně přispívá k vzniku a posílení pozitivních momentů náboženství. Ateisté dosud nesledovali, jak se svět nábožensky věřícího mění v důsledku rozvoje socialistické společnosti a v neposlední řadě také díky ateismu a ateistické propagandě. Proti vůli dogmatiků se z věřících stali lidé socialistického dneška, kteří ovšem nerezignují co do věci a perspektiv své náboženské víry, o niž chtějí i nadále s plným vědomím zápasit. A právě tady se projevuje neznalost náboženské problematiky a náboženské mentality lidí, právě tak jako přežívání dogmatismu, nejcitelněji. I teoretikové, kteří přiznávají relativní progresivnost některým náboženským proudům v celosvětovém měřítku, stavějí se po pravidle záporně k podobným proudům mezi věřícími v socialistické společnosti. Čím pozitivnější a problémům socialistického dneška bližší je takové úsilí našich věřících, tím je často považováno za nebezpečnější a tím více překážek je mu kladeno do cesty. Jestliže dnes nejvyspělejší formy náboženství usilují o to, aby si přivlastnily pozitivní společensko-lidské hodnoty v co možné úplnosti, pak jde v ateismu o plně objektivní hodnocení těchto tendencí a jejich mnohdy nesporně pozitivní role. Tomin se domnívá, že vlastní zápas je třeba přesunout na jiné pole. Všechny pozitivní hodnoty je nutno nejen uznat, ale převzít a využít, avšak v poznání, že jde v jejich nejvnitřnější podstatě o hodnoty tohoto světa a že je možno se v jejich sledování a uskutečňování obejít bez transcendentní opory.
Máme za to, že vyšlé i příští články Julia Tomina je třeba důkladně studovat a poznat tak marxistický ateismus v novém světle. Zatím se nám zdá, že Tominova kritika postihuje náboženství a náboženské složky a rezidua v křesťanství, ale že svým celkovým zaměřením je ve shodě s nejhlubšími motivy prorocké i evangelijní zvěsti a se základní orientací víry, která znamená zrušení a vnitřní překonání každé náboženskosti.