961016-1

Lidský způsob „pobývání“ není zcela vystižen německým slovem „Dasein“, protože ono „Da“ není ve skutečnosti nikdy zcela a úplně „tu“, nýbrž náleží k němu docela specifickým způsobem také to, co „tu“ není (a to jak to, co tu již není, jako to, co tu ještě není). Způsob, jak se člověk k tomuto „už ne“ a „ještě ne“ vztahuje, se vyvíjí „dějinně“ (resp. už „před-dějinně“) a není redukovatelný ani objasnitelný individuálně, tj. v rámci jednotlivého života, rámci života jednotlivce. Můžeme zajisté vidět jisté tendence, jak se v individuálních případech projevují, ale jenom za předpokladu, že je dovedeme rozlišit. To není tak snadné, protože k tomu je zapotřebí docela určitého hermeneutického přístupu, tj. také určitého interpretačního aparátu, zakotveného v určitém přístupu k samotnému životu. Tak např. mytický způsob života (resp. způsob života archaického člověka) lze charakterizovat jako orientovanost na archetypy, ergo na jakousi „pra-minulost“, která je jediná skutečná (protože je vždy zde nebo alespoň může být vždy znovu aktualizována). Z této před-dějinné životní orientace se však člověk v určité linii emancipuje, osvobozuje tím, že svou hlavní pozornost odvrací od nadčasových stereotypů a od pra-minulosti, činí z ní pouhou minulost, již nechává za sebou, a orientuje se především na to, co přichází, na budoucnost – a to nikoliv na jakoukoli „budoucnost“ v onom neutrálním smyslu, jaký tomu slovu nejčastěji dáváme, nýbrž na „pravou“ budoucnost, tedy na to nové, co tu ještě nikdy nebylo. V jednom pohledu se tato reorientace lidského života, lidského „pobývání“ může interpretovat jako odvaha, jako statečnost, ale v jiném pohledu se může naoppak jevit jako akt zoufalství nebo třeba jen nutnosti, jako prostá adaptace na skutečnost nově a lépe poznanou a pochopenou, atd. Tak můžeme číst na významných místech u proroků výzvu, abychom se odvrátili od toho, co bylo a jest, a abychom s důvěrou a nadějí očekávali to nové, jež přichází od Hospodina. Nietzsche naproti tomu situaci interpretuje tak, že prostě nemůžeme zpátky k tomu, co bylo, protože jsme „spálili mosty“ (Nietzsche mluví o lodích), takže nezbývá než statečnost, ať už se stane cokoliv (v Lidském, příliš lidském, …., s. .). Je třeba správně vidět, že mezi obojí interpretací je jednak rozdíl přístupu, jednak cosi invariantního v tom, co je interpretováno. Nepochybně, to, co je interpretováno, není nic „objektivního“, neboť to je zakotveno sice mimo rámec individuální subjektivity, individuálního naladění, ale nikoliv mimo rámec myšlenkově i prakticky aktivního přístupu k této situaci, která se otvírá nebo uzavírá právě díky tomuto přístupu. Nicméně nejde tu o pouhý kolorit, o pouhou okrajovou výzdobu čehosi „prostě daného“. Existuje něco jako „inkarnace“ také ve způsobu myšlení: přístup k situaci, do situace a v situaci (uvnitř situace) tuto situaci ovlivňuje, a to ne pouze subjektivně: přístup se zvnějšňuje tím, jak situaci proměňuje či spíše „činí otevřenou“ (nebo naopak nečiní)..

(Praha, 961016-1.)