Co se rozumí vírou? [rozhlasový slovník]
| raw | audio ◆ speech, Czech, origin: asi 1992
there are the following preparatory texts for the document:Co se rozumí vírou? [rozhlasový slovník]
Machine transcription, not yet edited
====================
Co se rozumí vírou.wav
====================
Filozofický slovník. Co se rozumí vírou? Ladislav Hejdárnek odpověděl na právě předloženou otázku takto. Slovo víra má nejenom v češtině, ale snad ve všech evropských jazycích pohnuté osudy, plné obsahových proměn a posunů. Obvykle šlo o nepříliš běžné slovo, které bylo právě proto vybráno, aby mohlo být důsledně použito pro význam, který byl původně spjat s hebrejským kořenem mn. Už slavná septuaginta, překlad starozákonních textů do řečtiny ještě před érou křesťanů a křesťanství, musela pro překlad užít dvou různých slov, totiž někdy pistis, jindy aletheia, tedy buď víra nebo pravda. Podobně latina měla také dvě slova, fides a veritas. Už to ukazuje nadůležitou okolnost, totiž že slovo víra postihuje jen část významu původního hebrejského slova. Kromě toho samočeské slovo znamenalo kdysi něco jiného než dnes. Ještě hustřeba mluví o víře manželské a míní tím věrnost. A ke všem těmto zmatkům je tu pozoruhodný, ale obvykle nejen laické, ale odborné teologické pozornosti unikající fakt, že Ježíš, jak tomu všechno nasvědčuje, mluvil o víře v dosti odlišném smyslu než například apoštol Pavel, který jakožto helenizovaný žid vtiskl chápání vír některé řecké konotace a ovlivnil tak natéměř dvě tisíciletí křesťanské myšlení. Jen abych uvedl jediný bod. Ježíš stavěl víru do protikladu k bázni a strachu, ale mluvil Pavel do protikladu k vidění tváří v tvář. To je velice vážná věc. Víra je bytostně vztažena k budoucnosti, tedy k tomu, co se nevidí. Pro řeky však bylo vždycky důležitější to, co se vidí. Naše slovo teorie pochází z řeckého theorein, což znamená dívati se, zírati, respektive theoria, což původně znamená vidění, nazření, nahlédnutí. Vidíme jen to, co je teď právě před námi, ale budoucnost nevidíme. Důraz na víru a to, jak starozákonní, tak novozákonní, nemůže být chápán jinak, než jako důraz na budoucnost. To, co bude, respektive co přichází z budoucnosti, je důležitější než to, co už je. Budoucnost ovšem nesmíme chápat jako něco přece jenom nějak co někteří mimořádně obdarovaní přece jen mohou jaksi vidět předem. To by byla zase jen špatná budoucnost, jen jakýsi relikt minulosti, to jest něčeho, co je dáno už předem. Věřit tedy neznamená pevně mít za to, že se v budoucnosti stane to a to, ale znamená to spolehnout se, že když nasadím všece k svůj um a všechny své síly, mohu dosáhnout toho, co považuji za naprosto nezbytné. Ani to není vyjádření nejšťastnější a potřebuje řadu korektůr. Snad ještě vhodnější by bylo říci, že věřit znamená spolehnout se na to, že ať už podniknu cokoliv, nepropadnu se do nesmyslnosti. Ale buď uspěju, anebo neuspěju-li, budu s to pochopit, proč jsem neuspěl. A ještě jinak, spolehnout se na to, že na každou rozumnou otázku se najde rozumná odpověď. Že na každý správně pochopený problém existuje správné řešení. Že tedy klást otázky a chápat problémy má smysl. Není to jen nějaké naše marné počínání. Věřit znamená spolehnout se na spolehlivé. Ale hned k tomu musíme dodat, že to jediné v posledu a dokonale spolehlivé může být jen něco, co teprve přichází, tedy nic jsoucího, již daného. Nic z toho, co už jest, není dostatečně spolehlivé, protože všechno jsoucí pomíní. Právě v tom je dobře vidět, proč v hebrejštině pravda a víra náleží nerozlučně k sobě. Pravda je mocnější než cokoliv jsoucího, protože nikdy není dána jako jednou provždy otová k tomu, že všechno přichází, nebože stále přichází. V tom je její síla a záruka toho, že nadevším vítězí. A spolehnout se na tuto přicházející adventivní pravdu, na kterou musíme čekat, protože si ji nemůžeme sami vyrobit ani vymýšlet, to je víra. A takto zpracoval odpověď na otázku, že náš filozofický slovník má dvě stránky. Vykládá jednak filozofické pojmy, jednak pojednává o pojimech filozoficky. Často se obě prolíná, avšak v případě víry, jakoby průniku nebylo. V běžné řeči je vírou míněna především víra náboženská. Tu mývají i myslitelé v úctě, nevědí však, co si s ní počít. Pro filozofa je víra jen náhražkou vědění, nejsem si nevěděním. Je to jenom názor, pouhé přesvědčení. Víra může být i pravdivá, avšak chybějí názorný důkaz, není skutečným věděním, nejbrž jen předpokladem o něm, že teprve třeba se přesvědčit. Není to zvláštní? Přesvědčit se o pravdivosti přesvědčení, opět tedy jen předpoklady. Názor, zřejmost, evidence, důkaz jsou pojímově spřízněny. Její hrůzná odborná označení vždy nějak odkazují k ukazování či k vidění. List židům, začátek jedenácté kapitoly, však chrápe víru jako důkaz věcí neviditelných. Je to snad něco jiného než víra filozofická? V prvním přiblížení se odpověď zdá jednoduchá. Víra s velkým V, víra biblická, je v písmu označována řecky pistis, důvěra, věrnost. Zatímco pro víru ve smyslu doměnky má řečtina jiný výraz, doxa, zdání, názor. Proto se rádost důraznuje, že víra v silném smyslu není vůbec záležitostí vědění, nibyže je to postoj. Postoj důvěry, spolehnutí, otevřenosti, věrnosti. Pak by víra nebyla ničím specificky náboženským. I vědec musí něčemu věřit, z něčeho vycházet a být věrný jak cestě poznání, metodicky důsledný se říká, tak poznané pravdě. Každé poznání má svá východiska, kterým nutno uvěřit. I matematický důkaz vychází z nějakých axiomů, tedy z nedokazatelných tvrzení. Každý člověk něčemu věří, ale také to nemůže dokázat. Jsme však opět tam, odkud jsme vyšli. Víra je vždy jak postojem, tak i předpokladem. Věření od vědění nelze úplně oddělit. Řekli jsme, že jakékoliv vědění, i to nejvědečtější, je vždy vztaženo k určité soustavě přijatých přesvědčení, k tzv. paradigmatu. Mnozi z toho usuzují, že žádné skutečné vědění neexistují. A však, co když samobití nemá vůbec povahu věditelnosti, nejbrž věřitelnosti? Co když skutečnost sama povstává z aktu víry? Pak by přiměřenějším postojem ke skutečnosti byla víra a nikoli v poznání. Ježíš nás vyzývá, abychom měli víru boží. Ne víru v Boha, jak se obvykle překládá, víru, jakou má Bůh, víru tvůrčí. Její nepatrné zrnko hory přenáší, tj. proměňuje danost, ruší fakticitu, přehodnocuje hodnoty. Uvěříme-li, je to jako když se zamilujeme. Vše je náhle zcela jiné, změní se celý svět. A v skutku vírou povstávají světy. Do nich pak vstupujeme, obýváme a poznáváme. Ježí buduje a udržuje společný svět. A teprve ten se může stát předmětem poznání a obsahem vědění. Poznání bez víry nedává vědění. Rozpadá se na pouhé poznatky, jež se hromadí, až nás zavalí a poznáváme a poznáváme všechny. Vyslechli jste reprézu dalšího dílu Filozofického slovníku, který připravili a Jiří Zajíc.
Co se rozumí vírou.wav
====================
Filozofický slovník. Co se rozumí vírou? Ladislav Hejdárnek odpověděl na právě předloženou otázku takto. Slovo víra má nejenom v češtině, ale snad ve všech evropských jazycích pohnuté osudy, plné obsahových proměn a posunů. Obvykle šlo o nepříliš běžné slovo, které bylo právě proto vybráno, aby mohlo být důsledně použito pro význam, který byl původně spjat s hebrejským kořenem mn. Už slavná septuaginta, překlad starozákonních textů do řečtiny ještě před érou křesťanů a křesťanství, musela pro překlad užít dvou různých slov, totiž někdy pistis, jindy aletheia, tedy buď víra nebo pravda. Podobně latina měla také dvě slova, fides a veritas. Už to ukazuje nadůležitou okolnost, totiž že slovo víra postihuje jen část významu původního hebrejského slova. Kromě toho samočeské slovo znamenalo kdysi něco jiného než dnes. Ještě hustřeba mluví o víře manželské a míní tím věrnost. A ke všem těmto zmatkům je tu pozoruhodný, ale obvykle nejen laické, ale odborné teologické pozornosti unikající fakt, že Ježíš, jak tomu všechno nasvědčuje, mluvil o víře v dosti odlišném smyslu než například apoštol Pavel, který jakožto helenizovaný žid vtiskl chápání vír některé řecké konotace a ovlivnil tak natéměř dvě tisíciletí křesťanské myšlení. Jen abych uvedl jediný bod. Ježíš stavěl víru do protikladu k bázni a strachu, ale mluvil Pavel do protikladu k vidění tváří v tvář. To je velice vážná věc. Víra je bytostně vztažena k budoucnosti, tedy k tomu, co se nevidí. Pro řeky však bylo vždycky důležitější to, co se vidí. Naše slovo teorie pochází z řeckého theorein, což znamená dívati se, zírati, respektive theoria, což původně znamená vidění, nazření, nahlédnutí. Vidíme jen to, co je teď právě před námi, ale budoucnost nevidíme. Důraz na víru a to, jak starozákonní, tak novozákonní, nemůže být chápán jinak, než jako důraz na budoucnost. To, co bude, respektive co přichází z budoucnosti, je důležitější než to, co už je. Budoucnost ovšem nesmíme chápat jako něco přece jenom nějak co někteří mimořádně obdarovaní přece jen mohou jaksi vidět předem. To by byla zase jen špatná budoucnost, jen jakýsi relikt minulosti, to jest něčeho, co je dáno už předem. Věřit tedy neznamená pevně mít za to, že se v budoucnosti stane to a to, ale znamená to spolehnout se, že když nasadím všece k svůj um a všechny své síly, mohu dosáhnout toho, co považuji za naprosto nezbytné. Ani to není vyjádření nejšťastnější a potřebuje řadu korektůr. Snad ještě vhodnější by bylo říci, že věřit znamená spolehnout se na to, že ať už podniknu cokoliv, nepropadnu se do nesmyslnosti. Ale buď uspěju, anebo neuspěju-li, budu s to pochopit, proč jsem neuspěl. A ještě jinak, spolehnout se na to, že na každou rozumnou otázku se najde rozumná odpověď. Že na každý správně pochopený problém existuje správné řešení. Že tedy klást otázky a chápat problémy má smysl. Není to jen nějaké naše marné počínání. Věřit znamená spolehnout se na spolehlivé. Ale hned k tomu musíme dodat, že to jediné v posledu a dokonale spolehlivé může být jen něco, co teprve přichází, tedy nic jsoucího, již daného. Nic z toho, co už jest, není dostatečně spolehlivé, protože všechno jsoucí pomíní. Právě v tom je dobře vidět, proč v hebrejštině pravda a víra náleží nerozlučně k sobě. Pravda je mocnější než cokoliv jsoucího, protože nikdy není dána jako jednou provždy otová k tomu, že všechno přichází, nebože stále přichází. V tom je její síla a záruka toho, že nadevším vítězí. A spolehnout se na tuto přicházející adventivní pravdu, na kterou musíme čekat, protože si ji nemůžeme sami vyrobit ani vymýšlet, to je víra. A takto zpracoval odpověď na otázku, že náš filozofický slovník má dvě stránky. Vykládá jednak filozofické pojmy, jednak pojednává o pojimech filozoficky. Často se obě prolíná, avšak v případě víry, jakoby průniku nebylo. V běžné řeči je vírou míněna především víra náboženská. Tu mývají i myslitelé v úctě, nevědí však, co si s ní počít. Pro filozofa je víra jen náhražkou vědění, nejsem si nevěděním. Je to jenom názor, pouhé přesvědčení. Víra může být i pravdivá, avšak chybějí názorný důkaz, není skutečným věděním, nejbrž jen předpokladem o něm, že teprve třeba se přesvědčit. Není to zvláštní? Přesvědčit se o pravdivosti přesvědčení, opět tedy jen předpoklady. Názor, zřejmost, evidence, důkaz jsou pojímově spřízněny. Její hrůzná odborná označení vždy nějak odkazují k ukazování či k vidění. List židům, začátek jedenácté kapitoly, však chrápe víru jako důkaz věcí neviditelných. Je to snad něco jiného než víra filozofická? V prvním přiblížení se odpověď zdá jednoduchá. Víra s velkým V, víra biblická, je v písmu označována řecky pistis, důvěra, věrnost. Zatímco pro víru ve smyslu doměnky má řečtina jiný výraz, doxa, zdání, názor. Proto se rádost důraznuje, že víra v silném smyslu není vůbec záležitostí vědění, nibyže je to postoj. Postoj důvěry, spolehnutí, otevřenosti, věrnosti. Pak by víra nebyla ničím specificky náboženským. I vědec musí něčemu věřit, z něčeho vycházet a být věrný jak cestě poznání, metodicky důsledný se říká, tak poznané pravdě. Každé poznání má svá východiska, kterým nutno uvěřit. I matematický důkaz vychází z nějakých axiomů, tedy z nedokazatelných tvrzení. Každý člověk něčemu věří, ale také to nemůže dokázat. Jsme však opět tam, odkud jsme vyšli. Víra je vždy jak postojem, tak i předpokladem. Věření od vědění nelze úplně oddělit. Řekli jsme, že jakékoliv vědění, i to nejvědečtější, je vždy vztaženo k určité soustavě přijatých přesvědčení, k tzv. paradigmatu. Mnozi z toho usuzují, že žádné skutečné vědění neexistují. A však, co když samobití nemá vůbec povahu věditelnosti, nejbrž věřitelnosti? Co když skutečnost sama povstává z aktu víry? Pak by přiměřenějším postojem ke skutečnosti byla víra a nikoli v poznání. Ježíš nás vyzývá, abychom měli víru boží. Ne víru v Boha, jak se obvykle překládá, víru, jakou má Bůh, víru tvůrčí. Její nepatrné zrnko hory přenáší, tj. proměňuje danost, ruší fakticitu, přehodnocuje hodnoty. Uvěříme-li, je to jako když se zamilujeme. Vše je náhle zcela jiné, změní se celý svět. A v skutku vírou povstávají světy. Do nich pak vstupujeme, obýváme a poznáváme. Ježí buduje a udržuje společný svět. A teprve ten se může stát předmětem poznání a obsahem vědění. Poznání bez víry nedává vědění. Rozpadá se na pouhé poznatky, jež se hromadí, až nás zavalí a poznáváme a poznáváme všechny. Vyslechli jste reprézu dalšího dílu Filozofického slovníku, který připravili a Jiří Zajíc.