Tento text se zabývá komplexní problematikou identity v jejích rozmanitých významech, od morální integrity jednotlivce a matematické rovnosti až po úřední identifikaci osob. Hlavní pozornost je však věnována otázce identity na atomární a subatomární úrovni. Autor polemizuje s názory Creaseho a Goldhabera, podle nichž u kvant, jako jsou fotony nebo elektrony, o identitě hovořit nelze. Práce zkoumá, proč elektron postrádá identitu, a navrhuje, že příčinou je neschopnost subjektivního aktu vztáhnutí se k sobě samému. Úvaha se následně přesouvá k ontologickému zkoumání: lze o elektronu mluvit jako o skutečném jsoucnu, nebo jde o entitu na rozhraní nicoty a bytí? Autor v závěru nastiňuje hypotézu, zda Velký třesk nepředstavoval hromadný přechod zaměnitelných kvant do stavu „kvant s identitou“. Text tak nabízí originální filosofický pohled na základní fyzikální realitu a proces vzniku světa jakožto přechodu od neidentifikovatelného zdroje ke konkrétním jsoucnům.
Identita organická
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Identita organická
O identitě se mluví v různých významech a souvislostech, které je třeba od sebe náležitě odlišovat. O osobní identitě se třeba mluví v morálním smyslu jako o osobní integritě; v matematice je identita (totožnost), třeba když obě dvě strany rovnice jsou si ,rovné‘ a označuje se známým ,rovná se‘. A občanský průkaz je dokladem totožnosti, tj. má smysl, aby dotčený nebyl zaměnitelný s kýmkoli jiným. Naším momentálním problémem je zjistit, nakolik má smysl mluvit o identitě na atomární a subatomární úrovni. Podle Crease a Goldhabera nelze mluvit o identitě u kvant – a kvantum je míněno jako nejmenší ,kousek‘ energie; může to být třeba foton, ale také elektron (a snad subjaderné částice, aspoň některé). Tážu se: proč by neměl být elektron identický, proč by neměl mít identitu? V jednom smyslu to asi lze vidět v tom, že není schopen se vztáhnout sám k sobě. A proč toho není schopen? Navrhl bych toto řešení: vztah k sobě (vztáhnutí k sobě) je akt, výkon, kterého je schopen jen ,subjekt‘. Proč nemá a nemůže elektron mít subjekt, případně proč se sám nemůže stát subjektem? Proč nemůže sám nic vykonávat, dělat, podnikat? Můžeme v tom případě o elektronu vůbec mluvit jako o „jsoucím“ čili „jsoucnu“? Je to vůbec ještě něco skutečného? Je to skutečnost? Není to spíše „nic“, ale ve zvláštním významu, že je to nic, z kterého něco vzniká, které je zdrojem, počátkem „něčeho“? Není elektron (nebo foton či kvantum) něčím na rozhraní ,ničeho‘ a jsoucnosti? Není přechodem z “ničeho“ do „něčeho“? Není tady někde významná vazba na to, čemu si astrofyzici říkat ,velký třesk‘? Není tento ,velký třesk‘ jenom obrovitým hromadným přechodem spousty zaměnitelných (a tedy nepočitatelných) kvant do ,kvant s identitou‘?
(Písek, 190405-1.)