Tato filosofická reflexe se soustředí na analýzu pojmu „jestota“, který autor navrhuje chápat jako specifickou formu bytí, jemuž nevládne žádná komplexní jednota. Tato jestota je spojována s nejjednoduššími virtuálními jsoucny, označovanými jako primordiální jsoucna, jež představují základní pojmové konstrukty. Hlavním rysem jejich virtuality je naprostá izolovanost a absence vztahů k jakýmkoli jiným entitám. Text se hlouběji zabývá problematickým přechodem z tohoto virtuálního stavu do stavu „reálného“, což je definováno jako transformace od non-subjektnosti k subjektnosti. Během tohoto procesu primordiální událost ustavuje a v čase udržuje svůj subjekt, čímž získává schopnost navazovat vztahy a souvislosti s jinými jsoucny. Autor následně podrobuje kritice obecně přijímané tvrzení, že „vše souvisí se vším“, a argumentuje, že tato souvislost je limitována aktuální dosažitelností jednotlivých entit. Studie tak nabízí originální pohled na ontologické základy subjektivity a relační povahy reality.
Jestota jako bytí bez jednoty
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 4. 2019
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2019
Jestota jako bytí bez jednoty
„Jestota“ – to navrhujeme – budiž chápána jako bytí, kterému žádným způsobem nevládne jednota, kromě té nejprostší, zcela jednoduché, jakou připisujeme jen virtuálním jsoucnům nejnižší úrovně, tzv. primordiálním jsoucnům. Pochopitelně jde o pouhý pojmový konstrukt, jako ostatně u všech typů virtuálních jsoucen (např. u virtuálních elektronů nebo kvarků nebo protonů, atomů atd., pokud jsme nuceni s nimi nějak počítat). Virtualita primordiálních jsoucen znamená především to, že je vyloučena jakákoli souvislost, jakýkoli vztah k jiným jsoucnům, ať už virtuálním nebo „reálným“ (termín „reálný“ musí ovšem ještě projít kritikou a eventuální změnou, ostatně podobně jako termín „virtuální“). Zvláštním problémem je přechod z virtuálního stavu ve stav „reálný“, ale stále u primordiálních jsoucen (tj. pojmových konstruktů), který chápeme jako přechod od non-subjektnosti“ k „subjektnosti“, tj. ke stavu, kdy už primordiální událost vytvořila (ustavila a nadále v čase sobě příslušném) udržuje svůj subjekt, díky němuž může navazovat vztahy (kontakty, souvislosti) s jinými „reálnými“ jsoucny (alespoň s některými). Jen díky tomu můžeme pak vyslovit soud, že „vše souvisí se vším“, který však musíme hned kriticky omezit (nejde o všechno, o „vše“, nýbrž jen to aktuálně dosažitelné).
(Písek, 190424-2.)