Tento text zkoumá vztah mezi filosofií a její historií a zdůrazňuje, že skutečný filosofický pokrok není možný prostou kontinuitou, nýbrž kritickým osvojením minulosti. Filosofie musí minulost zpřítomňovat a oživovat tím, že ji promění v základní materiál pro svou vlastní stavbu. Tento proces vyžaduje důslednou kritiku a odhalování skrytých principů, které jsou následně konfrontovány s principy současnými. Autor dále argumentuje, že filosofie nesmí nikdy považovat své vlastní výsledky či pozice za definitivní. Naopak je nucena se k nim neustále vracet a podrobovat je novému zkoumání. Právě tato schopnost neustálé sebereflexe a úsilí o nalezení nejhlubších kořenů, včetně kořenů vlastních, odlišuje filosofii od pouhé literární kritiky. Filosofie je tak definována jako dynamický proces neustálého kritického ohledávání minulosti i sebe samé, čímž si zajišťuje svou hloubku a relevanci v čase.