Tato práce se hlouběji zaměřuje na kritické zkoumání mezí moderní přírodovědné metody a jejího hlubokého vlivu na současné duchovní a myšlenkové klima. Autor ve svém textu argumentuje, že převládající vědecký přístup spočívá především v konstrukci složitých experimentálních a pojmových aparátů, které mají za cíl cíleně „ulovit“ skutečnost a transformovat ji do zdánlivě objektivní podoby vědeckého faktu. Text se soustředí na dva klíčové aspekty této problematiky. Zaprvé se snaží ukázat, že přírodovědná metoda je principiálně neúčinná při zkoumání skutečností, které tvoří samotné jádro filosofie. Pokud jsou ryze filosofické otázky kladeny tímto moderním způsobem, zůstávají nutně nezodpovězené a jsou pak mylně považovány za neřešitelné, věčné otázky. Zadruhé autor zpochybňuje samotnou platnost vědeckých faktů i v oblastech, kde se tato metoda jeví jako adekvátní. Tvrdí, že představa o zachycení reality do pasti faktů je pouhou iluzí. Ve skutečnosti jsou tyto výsledky jen zrcadlovým obrazem způsobu, jakým jsme otázku položili, a nepředstavují tak autentické poznání nezávislé skutečnosti.