Tento text, tvořící přípravné poznámky k přednášce „Pobývání člověka na světě a umění“ z roku 1967, hluboce analyzuje dynamický vztah mezi člověkem, jeho specifickým „osvětím“ a celkovými strukturami světa. Autor odmítá chápání osvětí jako pouhého subjektivního zdání a místo toho jej definuje jako funkční artikulaci reality, která je pro daný organismus nezbytná. Ústředním motivem je nutnost distance či odstupu od bezprostředního prostředí, což je jediný způsob, jak může dojít k jeho reálnému přestrukturování. Text přináší zásadní rozlišení mezi vnějšími strukturami, jež jsou určeny setrvačností, a vnitřními, tzv. „nepředmětnými“ strukturami, které se orientují na budoucnost a na to, co „má býti“. Člověk je vyzván k aktivnímu vstupu do těchto nepředmětných struktur skrze osobní angažovanost a naplňování hodnot a cílů. Lidské jednání tak není vedeno libovůlí, nýbrž odpovědným respektem k nárokům, které na nás nepředmětný svět klade, čímž se ontologické tázání propojuje s etickou rovinou lidské existence a tvorby.