Tento text podrobuje zkoumání ontologickou strukturu událostí a specifický charakter akce v kontextu časovosti. Události typu fysis jsou nahlíženy jako děje směřující z budoucnosti do minulosti, kde vnější pozorovatel vnímá rané fáze jako nejstarší a závěrečné jako nejnovější. Akce je v tomto rámci definována jako nesamostatná odnož či „panožka“ tzv. „nosné události“, která vybočuje z prostého směřování k ukončení. Na rozdíl od běžného konce události se akce vyznačuje schopností navázat kontakt s jinými jsoucny nebo se proměnit v cílenou reakci. Zásadním aspektem je pak informační návrat jedné složky akce k nosné události, což dovoluje budoucím akcím začínat v hlubší budoucnosti s vyšší efektivitou. Tento proces nastoluje klíčové filosofické otázky o odpovědnosti za projektování příštích dějů a o možnostech lidské anticipace budoucích horizontů před jejich faktickým počátkem. Studie tak osvětluje dynamický vztah mezi strukturami dění a aktivními zásahy, které formují budoucí možnosti.