Text přináší filosofickou kritiku Heideggerova pojetí ontologické diference mezi jsoucnem a bytím. Autor zpochybňuje Heideggerův důraz na „bytí jako takové“, který považuje za problematický bez vazby na konkrétní jsoucno. Ačkoli Heidegger oprávněně kritizuje metafyziku za zapomnětlivost na bytí, text namítá, že o bytí nelze mluvit jinak než v souvislosti s určitým jsoucnem. Autor rozlišuje dvojí význam bytí jsoucna: aktuální jsoucnost (hic et nunc) a bytí v časové rozlehlosti. Tradiční metafyzika se pod vlivem Parmenida soustředila pouze na přítomný okamžik, čímž opomíjela fakt, že jsoucno ve svém bytí většinou „není“ v aktuálním smyslu. Za klíčovou otázku autor považuje způsob, jakým se jsoucno ze svého bytí stává aktuálně jsoucím, což připisuje působení fysis. Namísto abstraktního „bytí vůbec“ navrhuje zkoumat vztah mezi bytím jsoucna a jeho fysis, která umožňuje procesuální přechod mezi jednotlivými stavy jsoucnosti.
Bytí jsoucna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 1991
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1991
Bytí jsoucna
Heidegger zakládá příliš mnohé na rozdílu mezi jsoucnem a bytím, jako by to samo o sobě znamenalo již něco rozhodujícího. Proto např. metafyziku chápe jako tázání po jsoucím jako takovém (to je „Seinsfrage“ v metafyzickém významu, srv. 4530, s.21), zatímco rozhodující je podle něho tázání po bytí jako takovém. Metafyzická otázka po jsoucím jako takovém se tématicky netáže po bytí; bytí naopak zůstává zapomenuto. To je jistě zcela oprávněná kritika, ale u Heideggera se bytí jako takovému (resp. bytí vůbec) dostává významu, který už není zcela korektní. Můžeme vůbec mluvit o bytí v jiné než konkrétní souvislosti, totiž jako o bytí nějakého určitého jsoucna? Připouštím, že existuje dvojí základní význam výpovědi, že nějaké jsoucno „jest“, totiž že může jít jednak o jsoucnost hic et nunc, jednak a bytí jsoucna v časové rozlehlosti. Proto slova jsouci jakožto jsoucí“ mají dvojí možný význam: bud jimi poukazujeme na jsoucnost nebo na bytí onoho jsoucího“. Tradičně ovšem – pod vlivem Parmenidovým se jsoucí jakožto jsoucí chápe jako právě nyní a zde jsoucí. V tom spočívá ono zapomenutí na bytí, neboť jsoucno ve svém bytí převážně už není nebo ještě není, takže by mohlo být tématizováno jakožto jakožto „nejsoucí“ daleko spíše a častěji než jakožto jsouci“. Skutečně základní otázkou je, jak se jsoucno ve svém bytí a ze svého bytí stává aktuálně jsoucím. A na tuto otázku nelze odpovědět poukazem na „bytí vůbec“, nýbrž na FYSIS: je to právě FYSIS, která nechává jsoucno, aby se ve svém bytí (a v jeho průběhu) stávalo jsoucím, totiž aby postupně procházelo svými jsoucnostmi. Proto jako druhou základní otázku můžeme považovat, jaký je vztah mezi bytím jsoucna a mezi jeho FYSIS.
(910724-2)