Tento text se zabývá analýzou předmětnosti jakožto reálné vlastnosti věcí, která však představuje pouze jednu stránku skutečnosti. Autor argumentuje, že zpředmětňující myšlení není mylné ve smyslu konstruování neskutečna, ale v redukci skutečnosti na její předmětnou složku. Tím dochází k opomíjení nezpředmětnitelné stránky bytí, která je stejně významná. Text kritizuje nekritické užívání pojmu „předmět“ pro jakýkoli cíl intencionálního zaměření, což vede k iluzi, že vše uchopitelné musí být předmětné. Pokud určitá skutečnost postrádá předmětnou stránku – v případě tzv. ryzí nepředmětnosti –, bývá často mylně interpretována jako pouhý subjektivní dojem. Autor však poukazuje na příklady z geometrie a matematiky, které takovou subjektivizaci zpochybňují. Hlavním cílem je tedy zdůraznit potřebu uznat nepředmětnou dimenzi reality, aniž by byla degradována na pouhé zdání nebo subjektivitu. Tento přístup vyžaduje hlubší metodologickou reflexi hranic našeho myšlení a způsobu, jakým uchopujeme svět v jeho celistvosti.
Předmětnost jako jedna stránka skutečnosti
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 5. 2016
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2016
Předmětnost jako jedna stránka skutečnosti
Předmětnost je nepochybně skutečná vlastnost „věcí“, tj. skutečností, které mají jakousi samostatnost či svébytnost ve vztahu k jiným „věcem“. Nejde tedy o žádnou zdánlivost, o záležitost pouhého jevení (jevovost). Zpředmětňující myšlení tedy není vadné v tom, že by ukazovalo (konstruovalo, předstíralo) něco neskutečného, nýbrž v tom, že skutečnosti, které ukazuje resp. o jejichž myšlenkové uchopení usiluje, na onu „předmětnost“ redukuje, tj. že je zbavuje jejich neméně skutečné druhé, odlišné stránky, totiž té nepředmětné a nezpředmětnitelné, že tuto druhou, ale neméně významnou jejich stránku blokuje a zanedbává. Dokladem toho, že tak činí nevědomky, tj. vlastně nekriticky a nakontrolovaně, je běžné užití slova „předmět“ (a slov příbuzných, předmětnost apod.): jako „předmět“ našeho myšlenkového směřování označujeme s nekontrolovanou samozřejmostí i to, co je ve skutečnosti nezpředmětnitelné, tj. co jako „předmět“ zaměřeno či míněno být nemůže. Právě to vede k onomu běžnému omylu, že to, co zaměříme jako cíl svého mínění, už jen proto považujeme za předmět (či něco předmětného). A naší pozornosti to obvykle uniká prostě proto, že v naprosté většině případů ono intencionálně zaměřené má obojí stránku, takže ke zřejmému omylu (zřejmému každému, kdo zůstává v tradici běžného zpředmětňujícího myšlení) dochází pouze tam, kde příslušnému „předmětu“ (údajnému, tj. pouze cíli našeho zaměření) ona předmětná stránku zcela chybí, tedy v případě tzv. ryzí nepředmětnosti. A v takovém případě, pokud není okamžitě vyslovena zásadní pochybnost o skutečnosti („reálnosti“) onoho „předmětu“, interpretuje se tato „skutečnost“ jako pseudoskutečnost subjektivního charakteru, tj. jako pouhý subjektivní dojem. (Tento přístup má ovšem své již dávno rozpoznané meze zejména v případě geometrických obrazců a vůbec čísel, jejichž charakter vlastně ani nedovoluje je považovat za pouhé subjektivní dojmy.)
(Písek, 160522-1.)