Tento text se zabývá filosofickou analýzou pravdy a jejího původu, přičemž kritizuje tradiční pojetí pravdy jako prosté shody soudu se skutečností. Autor argumentuje, že na vnější, předmětné stránce jsoucen nelze rozpoznat jejich pravost či nepravost, protože pravost je neoddělitelně spjata s reálným kontextem a vnitřní, nepředmětnou stránkou dění. Izolované jsoucno, vytržené ze souvislostí, se stává pouhým bezsmyslným abstraktem a konstruktem. Klíčovým přínosem textu je teze o ontologické prioritě nepředmětnosti před předmětností. Pravdivost jsoucna není odvozena od toho, co již „jest“ vnějšího, ale od jeho vnitřního základu, který má být teprve uskutečněn. Proces zvnějšňování či zpředmětňování je tak chápán jako napodobování a realizace této vnitřní pravdy v čase. Pravda tedy není statickým stavem, nýbrž dynamickým vztahem mezi vnitřním určením a jeho vnějším projevem v konkrétní situaci, což vyžaduje nahlížení za hranice pouhé objektivity směrem k hlubšímu smyslu a souvislostem skutečnosti.
Pravda a její původ či zdroj
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 3. 2015
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2015
Pravda a její původ či zdroj
Dění po vnější stránce je tím, čím je; nelze na něm rozpoznat, je-li „pravé“ nebo naopak „nepravé (eventuelně něco mezi tím, tj. zčásti pravé, zčásti nepravé). Přesto mezi obojím musíme rozpoznávat rozdíl, a to velmi důležitý rozdíl. Hrubá základní chyba rozšířené a stále opakované koncepce shody soudu se skutečností spočívá v tom, že „to pravé“ (a pravdu) chápe jako něco závislého na tom co „jest“. Jak jsme nicméně již řekli, na tom, co jest, nelze zvnějšku nikterak rozpoznat, je-li jsoucím pravým nebo nepravým. Na jedné straně to souvisí s tím, že pravost nebo nepravost toho, co jest, je nerozlučně spjata se svým kontextem, prostředím, s mnoha jinými jsoucny. To, co je tím pravým v jedné situaci, může být něčím nepravým v situaci jiné (nebo v některé situaci je čímsi pravějším než v jiné, nejde o „buď – anebo“). Jestliže však po vnější stránce (a v izolaci od kontextu) nemůžeme náležitě rozpoznat pravost nebo nepravost něčeho „jsoucího“ (tj. něčeho se dějícího), je zřejmé, že rozhodující pro to, zda je něco pravým nebo nepravým jsoucím, není vnější stránka, vnější (předmětná) podoba onoho jsoucího, ale že se musíme dotazovat po příslušné stránce vnitřní, niterné (nepředmětné). To je však důvodem, proč bez kontextu (a to také „reálného“ kontextu) nemůže být o pravosti ani nepravosti řeč. Nic jsoucího není jen samo xsebou, o sobě a v sobě, ale je vždy tím, čím je, pouze v takovém (zejména pak „reálném“) kontextu. Máme-li „před“ sebou nějaké jsoucno, ale vyňaté s kontextu, pozorované v jeho osamocenosti a vlastně vytrženosti ze souvislostí (skutečných souvislostí), máme před sebou toto jsoucna, jako by nemělo žádný smysl, tedy jsoucno beze smyslu. Takové (tj. tak viděné a chápané) jsoucno je tedy pouhým abstraktem, je umělým výtvorem, konstruktem, a to konstruktem, o kterém nemůžeme zjistit ani prohlásit, zda je pravé nebo nepravé. Pravost skutečného (tj. kontextu nezbaveného) jsoucna může (a má a musí) být srovnávána resp. zjišťována pouze díky náležitému přihlédnutí k jeho vnitřní, nepředmětné stránce. To má ovšem velký význam ve smyslu časovém: není to předmětnost, která předchází nepředmětnosti, ale naopak nepředmětnost, která tu je dříve než předmětnost, ale které se předmětnost díky zpředmětňování (zvnějšňování) musí podobat, kterou musí „napodobovat“, ale ve skutečnosti, tj. uskutečňovat. Pravdivost jsoucna je tedy závislá, protože (v pozitivním smyslu) „založená“ na jeho nepředmětné, „ne-jsoucí“ stránce, která teprve „má být“ zvnějšněna, tj. uskutečněna, provedena.
(Písek, 150318-1.)