Tento text se zabývá ontologickým pojetím změny, časovosti a bytí v rámci antické řecké filosofické tradice, zahrnující myslitele od raných dob až po Aristotela a Platóna. Autor analyzuje specifický myšlenkový konstrukt, který vnímal proměnlivost jako druhořadou vlastnost skutečnosti. Plné bytí bylo v tomto paradigmatu připisováno výhradně entitám, které nepodléhají času a zůstávají neměnné. Naopak vše, co podléhá pohybu a změně, bylo považováno za méně skutečné, či dokonce za pouhé zdání. Tato ontologická hierarchie měla zásadní dopad na teorii poznání, neboť o proměnlivých jevech nebylo možné dle tehdejších měřítek dosáhnout pravého vědění. Text zdůrazňuje, že toto odmítnutí vědeckého zkoumání proměnlivosti se obzvláště silně projevuje ve vztahu k budoucnosti. Budoucnost, jakožto sféra toho, co teprve nastane, je z této perspektivy epistemologicky neuchopitelná, protože postrádá stabilitu přítomného bytí. Práce tak osvětluje kořeny západního metafyzického myšlení a jeho historický zápas s fenoménem času a procesuality.