Tento text se zabývá konceptem maieutiky v pedagogickém kontextu a kritizuje současné vzdělávací tendence zaměřené na pasivní hromadění informací. Autor poukazuje na to, že moderní školství často vnímá studenta jako nádobu, kterou je třeba naplnit vědomostmi a technickými dovednostmi, místo aby podporovalo jeho vlastní myšlení. Jako alternativu předkládá ideál maieutiky, tedy pedagogické asistence, která studentovi nepředává hotové pravdy, ale pomáhá mu „porodit“ vlastní myšlenky a postoje. Cílem vzdělání by nemělo být pouhé osvojení si praktických zručností, ale především vybudování autentického a osobního vztahu jedince k univerzu a světu jako celku. Text varuje před redukcí vzdělávání na čistě technickou záležitost, která odsouvá subjektivní rozvoj do pozadí jako nevýznamný pro společnost. Skutečný pedagog by měl odborně stimulovat studenta k tomu, aby své myšlenky vnímal jako vlastní a aktivně se podílel na svém intelektuálním a duchovním růstu v rámci širšího lidského kontextu.