This text explores the relationship between individual and processual creativity. The author argues that, strictly speaking, creativity is only possible through individual subjects. Consequently, it critiques Henri Bergson’s view of attributing creativity to evolution, suggesting instead that evolution is a collective co-product of the creative acts of countless generations of individual subjects. The central problem addressed is how a not-yet-existing novelty can influence groups of subjects both synchronically and diachronically. To avoid the Darwinian reduction of creativity to mere randomness, the author suggests that the source of creativity must be understood as non-being, rather than being derived from pre-existing conditions. This necessitates the possibility of communication or contact between multiple subjects outside the realm of the existent. Although such a concept risks speculative interpretation, the author concludes that it is necessary to consider a form of con-creativity of a processual nature, allowing for a broader understanding of how creativity functions across groups and time.
Kreativita osobní a „procesuální“ / Kreativita osobní / a „procesuální“
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 6. 2. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Kreativita osobní a „procesuální“ / Kreativita osobní / a „procesuální“
V přísně vzatém smyslu je kreativita možná pouze prostřednictvím individuálních subjektů (skrze individuální subjekty). Proto lze vidět třeba Bergsonovu chybu v tom, že kreativitu přisoudil evoluci: evoluce není tvořivý subjekt, ale představuje jakýsi kolektivní „ko-produkt“ tvořivosti nesčíslných generací subjektů téhož druhu. Přesto je hodné pozoru, že něco takového jako podíl na „tvořivosti“ pseudo-subjektu (tj. zdánlivého či nepravého subjektu) je vůbec možné. Pokud se nechceme dopustit stejného omylu jako většina darwinistů, totiž abychom „kreativitu“ (ergo vlastně pseudo-kreativitu) přisoudili náhodnosti, musíme se tázat, jakým způsobem je ještě ne-jsoucí nové schopno oslovovat celé skupiny (typu, druhu apod.) subjektů, a to nejen synchronicky, nýbrž také diachronně. A právě proto, že původ či zdroj možnosti být kreativní je třeba chápat jako „ne-jsoucí“ (tj. neodvozovat kreativitu ze žádného typu „daností“), je zapotřebí připustit navzdory tradičním tendencím možnost jakýchsi „kontaktů“ či „komunikace“ více až mnoha subjektů mimo sféru „jsoucího“. To sice otvírá dveře také různému fantazírování, nicméně abusus non tollit usum. Předem by nebylo dobré se uzavřít připuštění jakéhosi druhu kon-kreativity procesuálního rázu.
(Písek, 130206-3.)