This text explores the concept of the super-subject in relation to sub-subjects—lower-level entities that have relinquished part of their autonomy to form a higher unity. Using the animal body as a primary example, the author examines how organs and cells function within an integrated whole while potentially retaining degrees of subjectivity. The discussion highlights complexities found in the plant kingdom and mycology, specifically distinguishing between genetic identity and internal organizational unity. For instance, vegetative propagation in fungi and plants may result in separate subjects despite sharing the same gene pool. A critical distinction is made regarding social groups such as herds or human crowds; the author argues these cannot be classified as super-subjects because they lack true internal integration, regardless of how coordinated their actions appear. Ultimately, the status of a super-subject is reserved for entities that possess genuine, internally unified subjectivity. The author concludes that the diversity of these relationships necessitates empirical scientific investigation rather than abstract philosophical classification.
Supersubjekt a subsubjekty
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 3. 2013
- This is a part of the original document:
- 2013
Supersubjekt a subsubjekty
O super-subjektu můžeme mluvit jen ve smyslu relativním, tj. ve vztahu k sub-subjektům, tj. subjektům nižší úrovně, které se vzdaly něčeho ze své samostatnosti a svébytnosti. Tak kupříkladu tělo živočicha (celého) je super-subjektem ve vztahu nejen k tělesným orgánům (které nikdy nebo přinejmenším dlouhé věky samostatnými subjekty nebyly), ale i k jednotlivým buňkám, které si svou povahu subjektů (byť zapojených do širších vnitřně integrovaných kontextů) někdy méně, někdy více zachovávají. Vztahy mezi sub-subjekty a příslušnými super-subjekty jsou značně různorodé, ale obvykle nemáme (v případě živočichů, zejména vyšších živočichů) s posouzením, zda jde vskutku o supersubjekt vnitřně sjednocený a nikoli pouhou symbiózu různých subjektů, žádné nesnáze. Složitost a jistá nepřehlednost vzniká jednak na nejnižších úrovních (u jednobuněčných), ale v řadě případů i u rostlin. Zejména v případě nižších rostlin nesmíme zaměňovat vnitřní sjednocenost organismu s jeho genofondem (genetickým vybavením). Některé houby ve formě podhoubí se třeba vegetativně postupně dál rozrůstají na mnohametrovém (až i kilometrovém) území lesa, ale původní jejich „střed“ už dávno uhynul; podobně můžeme vegetativně množit oddělky některých rostlin (eventuelně za pomoci roubů), jejichž genetická výbava se přitom nijak významně nezmění, i když pak fakticky jde o různé rostlinné subjekty (třeba různé jednotlivé stromy). Takže vztahy mezi supersubjekty a různými jejich subsložkami jsou velice rozmanité; popis této rozmanitosti i jednotlivých méněčetných podob („výjimek“) musí být odborně zkoumány a nikoli rozvrhovány od filosofického stolu. Přesto je třeba důsledně trvat na tom, že skupiny subjektů, jako jsou stáda, hejna, ale i skupiny lidí až davy atd. nelze považovat za supersubjekty, a to i když jde někdy o velmi pozoruhodnou souhru aktivit. Pokud máme legitimně mluvit o nějakém supersubjektu, pak vždy pouze v případě, že tento supersubjekt je skutečným subjektem niterně sjednoceným (integrovaným).
(Písek, 130301-1.)