This text examines the phenomenon of thought intentionality within a broader framework of a world characterized by various intentions or directions toward what is not yet. The author explores the uniqueness of conscious and mental intentions, analyzing how consciousness forms representations that re-present reality. While we subjectively experience our relationship with reality as direct, the text argues that this connection is actually mediated. This mental relatedness to reality is not an isolated intellectual act; rather, it is grounded in extensive prior practical and physical experiences. These experiences consist of numerous motor actions and physical performances involving the whole subject, not just the mind. Consequently, the ability to consciously relate to the world is rooted in a history of concrete physical interactions. Intentionality of thought is thus shown to be dependent on a foundation of practical activity, which precedes and enables the mental representation of the real.
Intencionalita myšlenková
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 27. 1. 2012
- This is a part of the original document:
- 2012
Intencionalita myšlenková
Svět, v kterém žijeme (zahrnující vše, tedy i přírodu) je plný nejrůznějších „intencí“, tj. směřování k něčemu, co „ještě není“. Zvláštním případem je nicméně fenomén intencí vědomých a myšlenkových. V čem spočívá jejich zvláštnost? Být si vědom něčeho znamená, že se mi ve vlastním vědomí (v jeho rámci) podařilo vytvořit jakousi „představu“ něčeho, co není pouhou mou představou, nýbrž co – právě jakožto „před-stava“ před-stavuje (re-prezentuje, znovu jakoby zpřítomňuje) něco skutečného (přičemž na tomto místě nemůžeme hned řešit, jak máme rozumět tomu, že je něco „skutečné“, tj. co všechno je možno nebo dokonce nutno do „skutečnosti“ zahrnovat). Subjektivní dojem, že se svou představou vztahujeme přímo k „věci“ (věc = res, tedy k tzv. „realitě“) přímo prožíváme, ale to vůbec neznamená, že jde o skutečně přímý vztah. Právě naopak: Máme-li nějak nabýt dojmu, že se svým vědomím (myšlením, myšlenkovým aktem) vztahujeme k nějaké „skutečnosti“, musíme mít za sebou mnohonásobné zkušenosti s tou „skutečností“, které zdaleka nemohly a nemohou být pouze vědomé či myšlenkové, ale musely být „praktické“, tj. musely se zakládat na četných praktických, fyzických „aktech“, „výkonech“, konkrétních akcích, provedených i fyzicky, motoricky, přesněji „akcích“ nás celých, nejen našeho vědomí či myšlení.
(Písek, 120127-1.)