Tato stať se podrobně zabývá kritickým rozborem filosofického pojmu evoluce, jak jej ve svém stručném slovníkovém hesle definuje Ivan Blecha jakožto souhrn postupných změn. Autor textu zásadně zpochybňuje toto zjednodušující pojetí, neboť v něm spatřuje problematické chápání změny jako pouhé mechanické střídy izolovaných momentálních stavů. V takovém diskrétním modelu se každý minulý stav okamžitě stává nejsoucím a budoucí stav teprve postupně nabývá své aktuální skutečnosti, čímž se z filosofického uvažování vytrácí samotná podstata skutečné procesuality a trvání. Hlavní kritika směřuje k faktu, že kontinuita vývoje je v tomto smyslu pojímána pouze jako vnější intelektuální konstrukt pozorovatele, nikoliv jako inherentní vnitřní vlastnost samotného ontologického dění. Tento převládající způsob uvažování je v textu identifikován jako přetrvávající relikt karteziánského mechanistického paradigmatu, který nahlíží na veškerou realitu skrze optiku „věci rozprostraněné“ či neživého stroje. Autor ve svém závěru důrazně vyzdvihuje nutnost reflektovat vnitřní řád a hlubokou integritu vývojového procesu, které jsou v tradičním scientistickém pojetí často opomíjeny ve prospěch pouhého vnějšího souhrnu následných fází, což v konečném důsledku znemožňuje adekvátní pochopení skutečné povahy vývoje jako živého a souvislého celku.