Text se zabývá požadavkem na ustavení „nové metafyziky“ v kontrastu k metafyzice tradiční. Vychází z Aristotelova vymezení první filosofie jako vědy o „jsoucím jakožto jsoucím“. Hlavní rozdíl mezi starým a novým pojetím spočívá v interpretaci samotného pojmu „jsoucí“. Zatímco tradiční metafyzika chápala jsoucí primárně jako neměnnou esenci či substanci a pohyb či změnu přenechávala fyzice, nová metafyzika navrhuje nahlížet jsoucí jako to, co se děje. Tímto posunem se metafyzika otevírá dynamice dění, vzniku a zániku, které byly v aristotelském rozdělení věd od první filosofie odděleny. Autor argumentuje, že specifikace jsoucího jakožto dějícího se umožňuje překonat historickou distanci a nově definovat předmět metafyziky pro současnost, aniž by se vzdal základního ontologického dotazování po podstatě reality. Tato redefinice klíčového termínu tvoří základní pilíř pro odlišení moderního přístupu od klasického dědictví antické filosofie.
Metafyzika „nová“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 9. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Metafyzika „nová“
Pokud bych se měl pokusit o stručné vyjádření nejdůležitějších momentů, hrajících prvořadou úlohu v postavení požadavku „nové metafyziky“ pro „metafyzice staré“ (tradiční), bylo by možno použít známého a vždy znovu připomínaného vymezení tekdy nejmenované filosofické „vědy“ na počátku Aristotelovy 4. knihy tak zvané „Metafyziky“(což ovšem není Aristotelův termín). Aristotelés užívá vymezení tématu oné jím na uvedeném místě nejmenované vědy v následující podobě: zabývá se „jsoucím jakožto jsoucím“ (a tím, co k tomu náleží). Rozhodující tu je ovšem to, co zůstává zamlčeno, totiž co se chápe oním „jsoucím“ (event. „jsoucnem“, to on). „Novost“ dnešního možného chápání metafyziky by pak spočívala spíše jen v bližším upřesnění právě tohoto „jsoucího“, které by dovolilo ustavit tu základní distanci proti pojetí „tradičnímu“, které ono jsoucí chápalo jako esenci, případně substanci. Nová metafyzika by tedy mohla být charakterizována jako tematicky zaměřená na „jsoucí jakožto dějící se“, čímž by byla hned od počátku vyloučena možnost ponechávat „dějící se“ neboli změnu a pohyb „fysice“ (v Aristotelově chápání jakožto jediné disciplíně „první filosofie“, která se zabývá tím, co se mění) a za „předmět“ metafyziky stanovit to, co se nemění, co se neděje, co nevzniká (zrodem, tj. nerodí se) a nezaniká (tj. nehyne), což Aristotelés „přenechal“ druhým dvěma disciplínám „první filosofie“.
(Písek, 120902-1.)