Tento text se zabývá filosofickým pojetím dimenzí a otázkou, zda je lze uvažovat nezávisle na kvantifikaci a matematizaci. Autor rozlišuje tři klíčové kroky v transformaci tohoto pojmu. Prvním je překročení mezí smyslové představivosti, které umožňuje matematicky pracovat s více než třemi rozměry, ačkoli si je neumíme vizualizovat. Druhým krokem je aplikace pojmu dimenze na čas a časovost, což s sebou nese obtíže spojené s nečasovostí tradičního pojetí a nevyřešenou otázkou zrnitosti času i prostoru. Autor kritizuje běžné chápání času jako prostého čtvrtého rozměru jakožto nedůsledné metodické zjednodušení. Třetím navrhovaným krokem je rozlišení mezi vnějším a vnitřním aspektem dění, které lze po náležitém promyšlení rovněž chápat jako specifické dimenze směřování, pokud vnitřek není redukován pouze na subjektivitu. Text zdůrazňuje nezbytnost konceptuální rekonstituce dimenzionality pro hlubší pochopení reality mimo rámec tradiční extenze.
Dimenze (rozměry) a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Dimenze (rozměry) a filosofie
Je to především terminologická otázka: můžeme mluvit (a myslit) o „dimenzích“ tak, že je vědomě a cíleně zbavíme jejich původní spjatosti s kvantitami a vůbec s kvantifikacemi, tj. s matematizací? Možnost tak učinit je podmíněna několika kroky, a některé byly již učiněny a uvedeny do „praxe“, některé byly podniknuty spíše jen experimentálně, ale v „praxi“ ještě uplatněny nebyly nebo jen velmi omezeně; a jak uvidíme, některé nás nejspíš teprve čekají. Prvním krokem bylo překročení mezí představivosti a jejích možností: „rozložitost“ resp. „extenzivnost“, „prostorovost“ je v našich představách omezena na tři dimenze (rozměry); čtvrtý rozměr si neumíme a zřejmě ani nemůžeme představit. Naproti tomu můžeme myslit i vícedimenzionální prostor i příslušné „útvary“ v něm (a matematicky s nimi pracovat), i když si nic takového nedokážeme „představit“. Překročení mezí představivosti pro nás tedy už není žádným zásadním problémem. Tady ovšem ještě vůbec nejde o překročení mezí kvantifikovatelnosti. Závažnějším – druhým – krokem bylo opuštění „neměnnosti“ nebo snad přesněji nečasovosti, mimočasovosti takové myšlenky „dimenze“, a to právě jejím aplikováním na „čas“, přesněji na „myšlenku času“ nebo „časovosti“. Tento druhý krok se prosazoval obtížně a spíše pod vnějšími tlaky (nejrůznějšího druhu); muselo dojít k rekonstituci samého pojmu a pojetí „dimenze“, neboť původní pojetí, aplikované na čas a časovost, vedlo k nepřekonatelným rozporům (viz již samy Zénónovy argumenty). Dodnes je aktuální a vlastně dosud zůstává nevyřešený problém tzv. zrnitosti (skutečného) času, neboť pozitivní řešení by muselo být analogicky uplatněno i na zrnitost (skutečného) prostoru. Tak se ukazuje, že dnes rozšířené chápání času jako čtvrté „prostorové“ dimenze může sice fungovat jako zjednodušující „metoda“, ale že zůstává v několika kontextech vlastně málo domyšleno až nedomyšleno. Nu, a dalším, třetím krokem překročení dlouho tradovaných „představ“ je rozlišení dvou „aspektů“ dění, které vlastně můžeme po nezbytných myšlenkových „úpravách“ považovat také za „dimenze“, totiž rozlišení mezi „vnějším“ a „vnitřním“ – pokud ovšem „vnitřní“ neztotožňujeme se „subjektivitou“. Jde tu opravdu o dva „směry“, totiž jeden „navenek“ a druhý „dovnitř“.
(Písek, 110504-1.)