Tento text se zabývá kritickým rozborem pojmu „existence“ ve filosofickém diskurzu a upozorňuje na nevhodnost jeho ztotožňování s pouhým „výskytem“ či faktickou daností. Autor poukazuje na historický vývoj a etymologii termínů, přičemž uvádí paralelu se slovem „subjekt“, aby demonstroval, jak se původní významy slov v průběhu dějin proměňují a vytrácejí. Hlavním argumentem je, že ve filosofii je nezbytné usilovat o pojmovou přesnost a nespokojit se se zažitými konvencemi. V návaznosti na Kierkegaarda a existenciální myšlení text navrhuje užívat termín „existence“ výhradně pro označení tzv. pravých jsoucen. Tato jsoucna se vyznačují tím, že své bytí aktivně vykonávají, čímž překračují svou okamžitou přítomnost. Proces existence je zde chápán jako neustálé směřování k budoucímu, dosud nejsoucímu stavu, zatímco aktuální fáze je ponechávána v minulosti. Existence je tedy dynamickým aktem sebe-utváření v čase, nikoliv statickou vlastností věcí.
„Existence“ jako „výskyt“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 8. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
„Existence“ jako „výskyt“
Ve filosofické literatuře se stále často u některých myslitelů najde ono staré užití slova „existence“ a „existovat“ ve smyslu vyskytovat se nebo prostě „být“, „být skutečný“. Platí to hlavně o anglosaské literatuře, ale i v Evropě to není nijak vzácné. Je tu jakási analogie s jiným významným filosofickým termínem, totiž se „subjektem“, kde se také obecně zapomnělo na jeho historii (původně šlo o překlad řeckého termínu hypokeimenon, odvozeno od keimai = ležím; v latině byl termín subiectum odvozen od subicio, ovšem zase původně od sub-iaceo, tedy iaceo = ležím). Jeho význam však byl vlastně totožný s dnešním významem termínu „objekt“ (v latině se ovšem obiectum původně vyskytovalo jen velmi zřídka, frekventovaněji až v průběhu druhé poloviny či ke konci středověku), a dodnes v jazycích odvozených z latiny (románských, ale také v angličtině, která představuje směs několika jazyků a byla přímo ovlivněna latinou a druhotně francouzštinou) si tento význam zachovává. (Naproti tomu třeba v angličtině „to object“ znamená namítat, dokonce popírat.) Podobně je už dlouho zapomínán původní význam slova existentia, odvozeného od ex-sisto, což zas byl latinský překlad řeckého slova ek-stasis. To vše ukazuje přesvědčivě k tomu, že ve filosofii nemůžeme nikdy prostě převzít slova a termíny zaběhané, aniž bychom se tázali po jejich původním významu (původních významech, obvykle jich bývá víc) a aniž bychom se usilovně nepokusili je nejen co do významu, ale přímo pojmově upřesnit a vymezit proti jiným termínům blízkým a podobným. Konkrétně to tedy znamená, že slova „existence“ (po Kierkegaardovi a jím ovlivněných myslitelích) nebudeme nikdy užívat v onom běžném, triviálním významu „faktické danosti“ resp.“výskytu“, ale budeme jím vypovídat pouze o tzv. pravých jsoucnech, která své „bytí“ sama aktivně vykonávají. Vykonávat své „bytí“ může každé takové pravé jsoucno pouze tak, že překračuje svou momentální „fázi“, tj. okamžitou jsoucnost, a to tak že ji proměňuje ve jsoucnost příští, dosud „nejsoucí“, a že ji zároveň nechává za sebou jako jsoucno minulou, již byvší.
(Písek, 110808-3.)