Tento text se zabývá ontologickým vymezením pojmu subjektivita a jejím vztahem k vnitřnímu světu či niternosti. Autor si klade otázku, co přesně rozumíme pod slovem „subjektivní“ a v jakém okamžiku lze o subjektivitě v rámci jsoucen uvažovat. Rozlišuje přitom mezi pouhou niterností, kterou přisuzuje i elementárním částicím, jako jsou atomy, a skutečnou subjektivitou. Zatímco niternost postrádá intencionalitu a představuje pouze tendenci k zvnějšnění bez schopnosti samostatné akce, subjektivita je definována jako aktivní niternost. Autor argumentuje, že subjektivita nesmí být chápána jako pouhá pasivita, neboť ryzí pasivita v dynamickém světě prakticky neexistuje; i reakce na vnější podněty jsou druhem aktivity určitého subjektu. Text tak nabízí filosofický vhled do povahy subjektu jakožto činitele, který propojuje vnitřní rozměr s vnějším působením prostřednictvím intencionální aktivity, čímž se odlišuje od pouhého událostného dění, které postrádá vědomý základ.
Subjektivita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Subjektivita
Co to vlastně máme na mysli, když o něčem řekneme, že to je „subjektivní“? Víme přitom, co říkáme? Co to je „subjektivita“? Je-li to něco vnitřního, tak k tomu nemáme žádný přístup zvnějšku – to je přece obsaženo v pojetí vnitřního: vnitřní je proto vnitřní, že nemá žádný vnějšek, i když má k nějakému vnějšku nějaký vztah. (To je ostatně samostatný problém: jak se vůbec „vnitřní“ vztahuje ke svému „vnějšímu“?) Na jaké úrovni už můžeme začít mluvit (a uvažovat) o subjektivitě? Jistě by bylo nesmyslné připisovat subjektivitu třeba atomu, i když aspoň já trvám na tom, že i atom má své „nitro“, tj. svou vnitřní (nepředmětnou) stránku. Řešil bych to tak, že pouhé „niternosti“ chybí intencionalita, že jí je vlastní pouze „tendence“ k zvnějšnění, ale že samo o sobě není schopna akce (aktivity, pokud akci odlišujeme od pouhé hybnosti, která je vlastní událostnému dění, tj. výkonu „bytí“). Jaký je tedy závěr? Subjektivita není pouhou niterností, ale niterností, která je aktivní, resp. je schopna aktivity, byť nikoli vlastní, neboť aktivita je vždy aktivitou určitého subjektu. Subjektivita tedy není pouhou pasivitou (ostatně ryzí pasivita v našem pojetí není možná, neboť kromě případů „katastrof“, „hrubě násilných zásahů“, jde vždy o druh či způsob nějaké aktivity, zejména druh reaktibility).
(Písek, 111217–1.)