Tento text se zabývá ontologickým vymezením pojmu subjektivita a jejím vztahem k vnitřnímu světu či niternosti. Autor si klade otázku, co přesně rozumíme pod slovem „subjektivní“ a v jakém okamžiku lze o subjektivitě v rámci jsoucen uvažovat. Rozlišuje přitom mezi pouhou niterností, kterou přisuzuje i elementárním částicím, jako jsou atomy, a skutečnou subjektivitou. Zatímco niternost postrádá intencionalitu a představuje pouze tendenci k zvnějšnění bez schopnosti samostatné akce, subjektivita je definována jako aktivní niternost. Autor argumentuje, že subjektivita nesmí být chápána jako pouhá pasivita, neboť ryzí pasivita v dynamickém světě prakticky neexistuje; i reakce na vnější podněty jsou druhem aktivity určitého subjektu. Text tak nabízí filosofický vhled do povahy subjektu jakožto činitele, který propojuje vnitřní rozměr s vnějším působením prostřednictvím intencionální aktivity, čímž se odlišuje od pouhého událostného dění, které postrádá vědomý základ.