Tato stať se hluboce zamýšlí nad ontologickou povahou času a poukazuje na zásadní neudržitelnost tradičního chápání jsoucna v rámci klasické filosofie. Autor kriticky analyzuje Augustinovy a Aristotelovy úvahy, ve kterých fixace na pouhý aktuálně přítomný okamžik vede k nevyhnutelnému popření reality minulosti i budoucnosti, čímž se samotný čas rozplývá v nicotě. Jako řešení text předkládá radikální redefinici pojmu „jsoucno“. Skutečné jsoucno musí být nahlíženo jako dynamické událostní dění, které tvoří organický a nedělitelný celek rozprostřený v čase od svého počátku až po svůj definitivní konec. Bytí takové události není pouhou sumou diskrétních časových bodů, nýbrž její vnitřní integrální jednotou. Abstraktní, prázdný čas neexistuje; reálný je pouze vlastní čas konkrétních událostí. Práce v závěru otevírá perspektivu, zda lze i celý vesmír považovat za jednu provázanou událost s vlastní vnitřní integritou a časovostí.
Čas – je „jsoucí“?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 1. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Čas – je „jsoucí“?
Pro „ontologii“ v tradičním chápání představuje naše otázka nejen těžko řešitelný problém, ale vlastně spíš naprosto zničující ataku. Augustin to kdysi velmi přesvědčivě formuloval (ve svých „Konfesích“), ale řešení uspokojivě nejen ani nenaznačil, nýbrž každé další promýšlení spíš fatálně zatížil nepřijatelným subjektivismem. Aristotelovo ON HÉ ON k tomu ovšem spěje rovněž: pokud chceme myslet čas-jsoucno jakožto „jsoucí“, ale čas „nejsoucí“ necháme zapadnout v „nicotu“, necháme tím „znicotnit“ jak jeho minulost, tak jeho budoucnost. Okamžitě aktuální „čas“ tím však přestává být skutečným časem, ba stává se „ničím“, „nicototu“ nejen proto, že aktuální chvíle nutně pomíjí, ale – vezmeme-li to dost vážně a do hloubky – není jakožto aktuální vůbec možná, neboť nemá, odkud by se vzala – a nemá ani, kam by se ztratila nebo aspoň skryla. Máme-li tedy uvažovat o „čase“ jakožto „jsoucím“, tedy vlastně jako o „skutečnosti“, musíme samo své pojetí „skutečnosti“ resp. pojetí „jsoucího“ a „jsoucna“ změnit, zejména pak rozšířit. A to je možné jen za předpokladu přísného a přesného rozlišení dvojího pojetí slova a tedy také pojmu „jsoucí“. Každé jsoucí (jsoucno) je třeba chápat jako dějící se, a proto k němu náleží nejen aktuálně jsoucí (a proto jen přechodně aktuálně jsoucí), nýbrž také jeho bylost a jeho budost, neboť každé skutečné („pravé“) jsoucí je celkem v čase, tj. je jednotou dějící se po jistou dobu a tedy ve svém bytí časově „rozprostřednou“ mezi počátkem a koncem. A tato počátkem a koncem vymezená doba je přímo a neoddělitelně spjata s jeho vlastním (událostným) děním, a proto nemůže být dělena (rozsekávána) na malé a ještě menší kousíčky, a to právě tak, jako nemůže být rozsekáváno ono dějící se jsoucí na malé a ještě menší kousíčky „bytí“. Bytí události jakožto celku se „neskládá“ s bytí nějakých menších částeček, nýbrž buď se děje jako celek – anebo se vůbec neděje (a nemá tedy ani žádný svůj vlastní „čas“). „Čas vůbec“ je pouhá abstrakce; skutečný je pouze „vlastní čas“ jednotlivých událostí-celků. Žádný prázdný čas, tj. čas nespjatý s žádným skutečným (tj. událostným) děním neexistuje, tj. není skutečný, není ničím. (Zde se otvírá velký problém, zda svět vůbec může být pokládán za celek, zda má nějakou svou „jednotu“, tj. „vnitřní integritu“. Pokud ano, bylo by možno mluvit o „čase“ tohoto „světa vcelku“, tj. kosmu, vesmíru jako obrovské pravé události.)
(Písek, 100131-1.)