This text explores the relationship between philosophy and science, critically opposing attempts to transform philosophy into a scientific discipline. The author argues that the immense success of natural sciences since the early modern era created a widespread prejudice that all progress depends exclusively on scientific methods. This trend influenced prominent modern thinkers such as Kant, Hegel, and Husserl, who sought to scientize philosophy. However, the author asserts that philosophy must remain distinct; by becoming a specialized science, it would lose its essential connection to the whole and the universe. Unlike positive sciences that focus solely on the objective side of reality, philosophy must address internality and non-objectivity. Modern sciences lack the competence to engage with these internal dimensions using their own limited tools. Therefore, rather than scientizing philosophy, the goal should be to philosophize the sciences. Scientists must recognize their inherent connection to philosophical principles to achieve a deeper understanding of reality. Philosophy thus serves as a necessary guardian of the holistic perspective that science alone cannot provide.
Filosofie není věda
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 9. 2010
- This is a part of the original document:
- 2010
Filosofie není věda
Obrovské úspěchy přírodních věd od samých počátků nové doby vyvolaly v život představu, že veškeré zdokonalování čehokoli spočívá hlavně a možná výhradně v tom, že do toho zapojíme vědy a vědeckost. Tuto představu rozšířilo osvícenství do všech koutů evropských společností a tento pozůstatek převzalo mnoho vynikajících myslitelů moderny; v mnoha myslích přežívá jako předsudek dodnes. Bohužel se tímto přehnaným hodnocení věd nakazili i filosofové: Kant krajně přecenil matematiku (a tedy kvantifikace) jaké předpoklad a základ vší vědeckosti, a chtěl vědu učinit dokonce z metafyziky; Hegel běžně mluvil o filosofii jako o filosofické vědě (eventuelně o souboru filosofických věd); Husserl také usiloval o to, aby filosofie byla zvědečtěna. A mohli bychom pokračovat dále. Právě proto je tak mimořádně důležité, abychom pevně trvali na tom, že filosofie není vědou a že se jí nikdy nesmí stát, ani se o to pokoušet, protože se tím eo ipso stává ne-filosofií, tj. přestává být opravdovou filosofií. Především nemůže být filosofie jednou ze speciálních, odborných věd, neboť pak by ztratila svůj vztah k celku, k veškerenstvu; pochopitelně i filosofie má své „disciplíny“, tj. filosofické „vědy“, jak se kdysi (již od Aristotela) říkávalo, ale každá z nich pak musí navzdory své soustředěnosti určitým směrem zůstávat „celou filosofií“, nikoli se stát nějakou její „částí“. Zvláště však jde o to, co všechno může a má či musí) filosofie „pojmout“ jako „celek všeho“, jako „veškerenstvo“, jako „univerzum“. Pro nás a z našeho hlediska pak také – a vlastně na prvním místě ! – musí filosofie (na rozdíl od „pozitivních věd“, zejména přírodních, především pak „exaktních“) vědět o tom, že předmětnou stránkou se žádná opravdová skutečnost (žádné „pravé jsoucno“) nevyčerpává, že neexistuje jen svět vnějších, předmětných skutečností, ale také nitro, niternost, nepředmětnost, a to bez újmy vlastního typu skutečnosti. Jak se novodobé a moderní vědy vyvinuly, není žádná z nich schopná ani kompetentní se světem niterných, nepředmětných skutečností svými vlastními prostředky zabývat; a vědy toho nebudou schopny ani nadále, pokud nenajdou cesty k spolupráci s novou filosofií (s novými filosofiemi), které se o to budou pokoušet (a již zčásti pokoušejí). Nejenže tedy nejde o to, filosofii zvědečtit nebo z ní dokonce udělat vědu, ale právě naopak jde o to, aby se vědy zfilosofičtěly, aby znovu začaly chápat svou spjatost s filosofií (event. s filosofiemi), a aby se i ve vědách (a právě ve vědách) znovu začaly zdůrazňovat některé filosofické prvky a aspekty, bez nichž žádná pořádná věda neobejde (a bez nichž se ovšem ani dosud nikdy neobešla, i když si toho vědci nebývali dost vědomi).
(Písek, 100926-3.)