Text se zabývá distinkcí mezi pojmy paradox a paralogismus, které jsou často vnímány negativně kvůli předsudku upřednostňujícímu obecnost před odlišností. Autor definuje paralogismus jako provinění proti logu, zatímco paradox chápe jako rozpor s běžným míněním. Zatímco paradox lze věcně obhájit logickými argumenty, paralogismus nikoli. Přesto autor paralogismus nezavrhuje jako bezcenný; naopak jej považuje za nástroj k odhalení systémových mezí a skrytých metafyzických předpokladů naší logiky, které běžné logické postupy nedokážou identifikovat. Každá logika je založena na nevyslovených základech, v nichž se mohou skrývat hluboce zakořeněné chyby. Paralogismy tak umožňují nahlédnout tyto nedostatky z distance. Autor rovněž varuje, že i zdánlivě atraktivní paradox v sobě může skrývat hlubší paralogismus. Cílem zkoumání obou jevů je tedy kritická reflexe skrytých omylů v našem způsobu myšlení, které jsou pevně ukotveny v jeho samotné struktuře a tradici.
Paradox a paralogismus / Paralogismus a paradox
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Paradox a paralogismus / Paralogismus a paradox
Výtky „paradoxnosti“ nebo dokonce „paralogičnosti“ jsou obvykle založeny na předsudku, že důležité je pouze to, co je „obecné“, tedy vlastně „obdobné“, zatímco odlišnosti jsou čímsi okrajovým a nedůležitým, co by nás spíše odvádělo od „pravého“ významu a smyslu toho, čím se zabýváme. Na to ovšem nesmíme moc dát; právě naopak yse musíme pokusit vymezit obojí pojetí jinak a lépe. – S přihlédnutím ke kořenům obou termínů chápu paralogismus jako jakési provinění proti logice (či spíš proti „logu“, ovšem jak jej chápali staří Řekové), zatímco paradox chápu jako provinění proti běžnému mínění. Pokud přijmeme toto upřesnění, můžeme zcela legitimně paradox věcně obhájit logickými argumenty, kdežto paralogismus nikoli. Což ovšem ještě vůbec neznamená, že takový paralogismus můžeme prostě odhodit jako bezcenný. Pokud se totiž pokusíme nahlédnout jakousi oprávněnost určitého paralogismu, aniž bychom jeho eventuelní platnost a smysluplnost předem zamítli na základě jakéhosi údajného logického lapsu, můžeme najít moment, v něm se projevuje omezenost naší logiky, tj. našeho běžného logického uvažování a postupování. Každá logika, každé logické usuzování má také své meze, a to systémové (nikoli pouze nahodilé) meze. Nahodilé chyby mohou být rozpoznány a opraveny příslušnými logickými postupy (platnými pro tu kterou logiku; obvykle máme ovšem na mysli logiku tradiční, tzv. aristotelskou nebo školskou). Každá logika však je „založena“ (a to neznamená, že vědomě) na určitých „metafyzických“ předpokladech (to by ovšem chtělo upřesnit, co je tu rozuměno slovem „metafyzický“ a „metafyzika“). A právě v těchto „předpokladech“, které nejsou vyjádřeny, vysloveny, formulovány, ale musí být „odhaleny“, a to nutně znamená odjinud, z distance, může být chyba. Paralogismus nám tedy za určitých okolností (zejména za předpokladu, že jde opravdu o „významný“, „šťastný“ paralogismus) odhalit některé hluboce zakotvené chyby v našem myšlení, které byly dokonce tradičně zakotveny či spíše zapracovány do základů naší „logiky“, tj. logičnosti našeho myšlení, takže pouhým logickými postupy nemohou být ani rozpoznány, natož napraveny odstraněny. A pokud jde o „pouhý“ paradox, platí, že nikdy nemůžeme být předem jisti, že nám vyzrazuje chyby a omyly běžného mínění; někdy může být někde v hloubce paradoxu skryt i na první pohled přehlédnutelný paralogismus, tj. skutečný paralogismus, projevující se navenek někdy docela atraktivní paradoxností. Naše pozornost musí být proto zaměřena nejenom na paralogismy, ale také na paradoxy, neboť i za „pouhými“ paradoxy“ se mohou skrývat paralogismy a za nimi hrubé, ale skryté chyby a omyly našeho způsobu myšlení.
(Písek, 101025-3.)