Tento text zkoumá dialektický vztah mezi jednotlivcem a světem a zdůrazňuje, že tyto dvě entity nelze od sebe oddělit. Autor tvrdí, že sebepochopení člověka je podmíněno jeho schopností orientovat se ve světě, zatímco porozumění světu vyžaduje uznání specifického postavení člověka, které nelze plně odvodit z vnějších materiálních daností. Kritizuje zjednodušující pohledy, které vnímají svět pouze jako pasivní kulisy a člověka jako herce, jenž jimi prochází. Místo toho představuje lidský život jako aktivní poslání, které má moc ovlivňovat a proměňovat celkový řád skutečnosti. Důležitým aspektem je součinnost mnoha subjektů, bez níž by svět nemohl existovat. Svět je v tomto pojetí vnímán především jako neustálá výzva, na kterou musí každý jednotlivec odpovědět. Každý čin, či dokonce nečinnost, představuje formu odpovědi na tuto bytostnou výzvu, čímž se utváří vzájemná vazba mezi lidskou existencí a vnějším prostředím.
Člověk a svět
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 11. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Člověk a svět
Chceme-li plně (tj. co nejlépe) postihnout vztah člověka ke světu a světa k člověku (a pochopitelně máme na mysli každého konkrétního, jednotlivého člověka, ne člověka vůbec), musíme sáhnout po dvou formulacích, které není snadno uvést do souladu. Žádný člověk nemůže dost dobře pochopit sám sebe, pokud nerozumí světu kolem sebe; nebo jinak řečeno: každý člověk může dospět k sebeuvědomění a sebepochopení jen tak, že najde způsob, jak porozumět světu a jak se ve světě zorientovat. A na druhé straně stejně zásadně musíme říci, že světu nemůže žádný člověk náležitě porozumět, pokud sám sebe nechápe jako někoho, koho nelze chápat ze světa, jen na základě porozumění světu. Svět nelze chápat jako „svět bez člověka“, a ani člověka nelze chápat jako „člověka beze světa“. A přece každý výklad toho, čím člověk je, tj. čím (kým) vposledu je, jak žije, jak se stává sám sebou a jak sám sobě začíná rozumět, který chce všechno odvodit a odvysvětlit z jakýchkoli daností tohoto světa, se nutně podílí na základní mystifikaci, na hrubém nepochopení jak člověka, tak světa. Svět není jen scéna, nepředstavuje pouhé kulisy, a člověk není jen herec, který se mezi těmito kulisami pohybuje, ale svým životem jakoby nechává vypravovat příběh, který s kulisami nemá co dělat. Lidský život je posláním, jak něco udělat právě s těmi „kulisami“,. ba s celou hrou, s celým divadlem a všemi dalším souvislostmi toho divadla se světem samým, s celým světem. A protože člověk není jediným člověkem, a protože zejména není jediným subjektem ve světě, je třeba pamatovat na tu zásadně důležitou součinnost a „spolupráci“ všech těch subjektů (někdy skutečnou, někdy jen „možnou“ a ještě neuskutečněnou, ale tak či onak již připravovanou, často je částečnou a polovičatou), neboť bez té součinnosti a spolupráce by žádného světa nebylo. Svět je pro každý subjekt (a tedy i pro každého konkrétního člověk) víc než jen okolností a prostředím, ale je výzvou, na kterou je třeba odpovědět (a na kterou nelze neodpovědět, protože i odmítnutí odpovědi je stále ještě odpověď).
(Písek, 101111-3.)