Text se zabývá zásadní proměnou chápání pojmu atomu od starověkých počátků až po moderní vědecké poznání. Zatímco antické pojetí vycházelo z předpokladu, že atomy jsou neměnné entity s konstantními vlastnostmi, které nejsou ovlivněny okolním prostředím ani vzájemnými vztahy, moderní realita ukazuje opak. Autor poukazuje na přetrvávající latentní předsudek o stálosti povahy prvků, který se projevuje zejména v hraničních oblastech vědy. V praxi se však ukazuje, že atomy vstupující do nových vztahů, například v rámci molekul, makromolekul či složitých biologických struktur, své vlastnosti výrazně mění. Tato proměna závisí na konkrétním umístění a roli atomu v rámci vyššího celku. Předsudek o neměnnosti elementů je živen skutečností, že po rozkladu komplexních struktur získáváme prvky s jejich standardními vlastnostmi. Text argumentuje, že pro pochopení fungování buňky či tkáně je nezbytné nahlížet na elementy jako na proměnlivé složky, jejichž charakter je definován jejich participací v širším kontextu.
Atomy a jejich povaha
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 11. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Atomy a jejich povaha
Pojetí „atomu“ ve starověku předpokládalo, že každý atom je vybaven vlastnostmi, které se nemění, ani když se změní jejich nejbližší okolí, a že každý atom vstupuje do vztahů s jinými atomy, aniž by to mělo jakýkoli vliv na jeho vlastnosti, na jeho „povahu“. Když se ze starověku přeneseme do naší současnosti, zůstává tento „přepoklad“ (přesněji: předsudek) v platnosti jen v některých souvislostech a spíše jen latentně, alespoň pokud není z této latence vyvolán a přímo tematizován (což se někdy děje jen v určitých „metavědeckých“ momentech, opět přesněji: jaksi v hraničních oblastech vědy). Tam, kde nejde o nějaké „teoretické“ domýšlení takových nevyslovených předpokladů, se považuje za samozřejmé, že se věci, jejich okolí či prostředí se mění, vždycky nějak mění také. A tak se ukazuje, že třeba atomy, které se nějak dostanou do nových vztahů nebo které se trvalejším způsobem spojí třeba v molekuly, nezachovávají své vlastnosti, ale mění je a mají náhle vlastnosti třeba pronikavě jiné. A nejde tu jen o ty nejjednodušší případy chemického slučování, ale zejména a možnou účast na vytváření velmi komplikovaných chemických struktur, např. makromolekul, a především o jakousi „spolupráci“ makromolekul třeba v buňce nebo tkáni atd. Tak kupř. vlastnosti atomů určitých prvků (nebo útvarů prvků, jako třeba radikálů apod.) se mění podle toho, na kterém místě nějaké větší struktury se umístily. Nevyslovený, ale latentně a skrytě podržení předpoklad, že „vlastní“ kvality takových elementů (nebo elementárních struktur) se při zapojení do větších a komplikovanějších struktur nemění, je vlastně velmi nekriticky založen jen na tom, že „rozkladem“ vyšších struktur na „elementy“ dosáhneme vždy toho, že se takové elementy prokáží vždy jako nositelé týchž kvalit, jaké známe i z těch případů, kdy předtím k žádnému „zapojení“ do větších a vyšších struktur (aspoň pokud je známo) nedošlo.
(Písek, 101128-1.)