The text explores the ontological distinction between the concepts of process and event. While a process is defined as a sequence of steps describable from the outside, a true event is characterized by its internal integrity, where its beginning and end are not determined by an external observer. The author emphasizes that although processes may appear as purely objective structures of changes, they are ultimately composed of occurrences of an event-like nature at lower levels. Recognizing a true event is, however, hindered by the prevailing objectifying mode of thinking, which focuses solely on the external, objective side of phenomena. This objectifying perspective is a historical construct that fully developed in ancient Greek philosophy, particularly with the Eleatics. In contrast, the assumption of internal integrity in happenings is considered a more original and natural approach to reality. The work points out that the essential criterion is not merely visibility, but the ability to perceive the autonomous integrity of an occurrence, which transcends mere mechanical description and statistical averaging.
Událost(né dění) x proces
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 7. 4. 2005
- This is a part of the original document:
- 2005
Událost(né dění) x proces
Proces je zkrátka to, co můžeme krok za krokem popsat. Naproti tomu událost je takto popsatelná jen zčásti, a to z té méně významné, méně „podstatné“ části. Ale bylo by zpozdilé vidět ten rozdíl jen jako rozdíl mezi tím, co je vidět a co vidět není. To, co je v určité situaci a chvíli právě vidět (= k čemu lze rovnou přistoupit), je jenom částí předmětné stránky, která je obvykle nesmírně složitá, takže se k některým jejím složkám můžeme dostávat jen s největším úsilím a za pomoci náročných metod a prostředků (navíc jak jdeme stále blíž k těm nižším až nejnižším strukturám, přestává mít smysl ono „vidění“ – jde pak už jen o nejrůznějšími nástroji zprostředkovaný „přístup“, ztrácející možnost vztáhnout se k něčemu individuálnímu a spoléhající na „zprůměrování“ a statistiku). Jinak řečeno: ne každý proces (resp. ne vše, co se nám jeví jako proces, co za určitých okolností rozpoznáváme jako proces) je skutečně událostí, ale každý proces je jakousi hromadou či strukturou změn, které jsou vposledu (na nižších a nejnižších úrovních) událostného charakteru. Rozhodující pro posouzení, zda jde o pouhý proces nebo o (pravou) událost, je rozpoznání, zda jde o „vnitřní integritu“, tj. o dění, jehož počátek a konec není stanoven zvenčí (např. vnějším pozorovatelem, jak tomu je u událostí dějinných). Takové rozpoznání je ovšem značně nesnadné, zejména pro přístup, zatížení výhradním soustředěním na vnější, předmětnou stránku procesu. Takové zpředmětňující myšlení je ovšem čímsi až historicky vzniklým, kdežto předpoklad vnitřní integrity dokonce u procesů, které integrovány ve skutečnosti nejsou, je nejen starší a původnější (takříkajíc geneticky zděděný, u vyšších živočichů běžný, i když tam zajisté nejde o vědomí a myšlení lidského typu), ale je jakoby samozřejmé (dokud není určitými postupy reflexe problematizováno). Myšlenka ryze předmětných procesů je konstrukcí, její původ se asi omezuje na nejstarší řecké myslitele (zejména od Eleatů jako asi prvních).
(Písek, 050407–1.)