Text se zabývá filosofickým pojmem „nepředmětnost“ a rozborem různých významů slova „předmět“. Autor zdůrazňuje, že pro pochopení nepředmětnosti je klíčové rozlišit charakter toho, k čemu směřuje intencionální vztah. Polemizuje s Janem Patočkou, který na základě interpretace antické filosofie považoval Platónovy ideje za „nepředmětné“, protože jsou nepřístupné smyslům. Autor však tento pohled převrací: to, co vnímáme smysly, není skutečný předmět, nýbrž dění a proměnlivost, tedy událostné uskutečňování toho, co „ještě není“ nebo „již není“, což tvoří skutečnou nepředmětnost. Naproti tomu Platónovy ideje jsou svou neproměnností definovány jako ideální, stabilní intencionální předměty v ontologickém smyslu. Text tedy kritizuje ztotožňování nepředmětnosti s pouhou nadsmyslovostí a ukazuje, že zatímco smyslové vnímání se týká momentálních stavů, skutečná nepředmětnost souvisí s časovostí a procesualitou bytí. Tato perspektiva vyžaduje revizi chápání řecké theoria i povahy idejí jakožto předmětů myšlení.
Nepředmětnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 2. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Nepředmětnost
Každé slovo je jen poukazem k významu, a ten je rozhodující. Významů je neskonale víc než slov, takže je běžné, že jedno slovo má mnoho významů, a to nejen v případě tzv. homonym. Někdy se jeví jako užitečné přidělit různým (ale důležitým) významům samostatné slovo (název). To pak dělá těžkosti těm, kdo novou terminologii ještě neznají. V našem případě je důležité rozlišovat několik zásadních významů slova „předmět“; jen pak mohou slova jako „nepředmět“ a „nepředmětnost“ dávat jasný smysl. Pokud máme na mysli pouze fenomén intencionality (nebo dokonce jen intencionality myšlení), pak zůstáváme v rámci intencionálního vztahu k něčemu, co není součástí tohoto vztahu. Ale protože cílem našeho důrazu na nepředmětnost není kritika intencionálního vztahování (ta zůstává je cílem druhotným), nýbrž rozlišování charakteru toho, na co je intencionální vztah zaměřen, k čemu směřuje, ale co sám nevytváří ani nezakládá. Patočka má za to, že tento problém znali už staří Řekové, totiž tím, že se filosoficky zabývali tím, co nemůže být předmětem smyslů, tedy co je v tomto smyslu „ne-předmětem“ (1973-74). A protože v tomto smyslu Platónovy ideje jsou smyslům nepřístupné, má Patočka za to, že Platón jako první „stvořil toto ,nepředmětné‘ jako oddělenou nadsmyslnou říši“ (FČ 1990, č. 1-2, s. 11). To je však z perspektivy mého chápání „předmětu“ zcela převrácené: to, co je tzv. „předmětem“ smyslů není vlastně nikdy skutečný předmět, nýbrž je to dění, proměnlivost, a to především událostné dění, které spočívá v uskutečňování toho, co „ještě není“ a podržování něčeho z toho, co „už není“: a toto „ještě ne“ (a v jistém smyslu také „už ne“) je pro mne ne-předmět. Naproti tomu Platón s neproměnností indikuje ideám zároveň jejich předmětnost. Smysly v tom nemají rozhodující, nýbrž jen druhotnou úlohu: „předmětem“ smyslů může být jen to, co je hic et nunc, jen aktuální, lépe momentální stav. (O „smyslech“ se ovšem mluví právě jako o tom, co nám zprostředkuje nějakou ,smysluplnost‘, a ta je možná jen v kontextu prostorovém i časovém. To znamená, že už tady je nějaká chyba, a to už u Řeků (s jejich chápáním THEORIA), a Patočka neprávem interpretuje „ideje“ jako „ne-předměty“. Právě naopak: Platónovy ideje jsou koncipovány obdobně jako Thaletův trojúhelník nebo Pythagorova čísla, tj. jak neměnné intencionální předměty – ale „předměty“ v ‚ontologickém‘ smyslu.
(Písek, 040209-1.)