Text pojednává o ontologickém pojetí budoucnosti, která není chápána jako pouhý sled budoucích událostí, ale jako základní předpoklad všeho dění. Autor odmítá tradiční pohled na budoucnost jako na něco, co lze předpovědět, a namísto toho ji definuje jako meontologické apriori. Budoucnost je v tomto smyslu skutečná a přístupná lidské zkušenosti, nikoli však jako hotový fakt, nýbrž jako dynamický příchod. Tato koncepce zdůrazňuje, že budoucnost není předem determinovaná, ale představuje prostor otevřenosti, který umožňuje lidské rozhodování a volbu. Lidská vůle je zde interpretována jako aktivní reakce na přicházející budoucnost, kdy subjekt vybírá z možností toho, co ještě není, a tím napomáhá jejich realizaci v přítomnosti. Text tak posouvá hranice chápání bytí tím, že do něj integruje dimenzi ne-jsoucna jakožto tvůrčího potenciálu, na němž spočívá veškerá skutečnost a lidská svoboda.