Tato reflexe se zabývá hlubokým filosofickým zkoumáním povahy jazyka v kontextu výroků Ludwiga Wittgensteina a Martina Heideggera. Ústředním bodem je Wittgensteinovo tvrzení, že jazyk musí mluvit sám za sebe, což vyvolává otázku, jakým způsobem je zde slovo „jazyk“ chápáno. Autor analyzuje napětí mezi běžným pojetím jazyka jako nástroje či prostředku lidské promluvy a představou jazyka jako autonomního činitele, který „mluví“. Vyvstává zásadní paradox: jak může nástroj sám vykonávat činnost, k níž je obvykle užíván člověkem? Úvaha naznačuje, že pokud jazyk jedná samostatně, buď se jedná o neobyčejně sofistikovaný lidský výtvor, nebo o entitu, která se zcela vymkla lidské kontrole a dozoru. Text tak kriticky zpochybňuje instrumentální chápání řeči a otevírá prostor pro nové pochopení vztahu mezi mluvčím a médiem, které již není pouhým pasivním prostředkem komunikace, ale samostatným fenoménem.