Tento text se podrobně zabývá hlubokým filosofickým vztahem mezi událostí a jejím subjektem v širším kontextu časovosti. Autor přesvědčivě argumentuje, že subjekt by neměl být vnímán jako statický bod, ale spíše jako vnitřně integrovaná událost rozprostřená v čase. Klíčovým momentem této úvahy je proces, kdy se vnitřní sjednocující a integrující schopnost události natolik upevní, že se subjekt postupně emancipuje od pouhého procesuálního průběhu a stává se plnohodnotným subjektem dané události. Text podrobuje kritice tradiční vědecké pojetí času, které události uměle fragmentuje na izolované fáze v lineární sérii. Místo toho navrhuje radikální pojetí, kde se událost děje jako jeden celek, v němž jsou jednotlivé fáze, včetně začátku i konce, vzájemně přítomny. Právě tato integrující funkce subjektu umožňuje jeho aktivní přítomnost v celém časovém rozpětí události. Tento přístup zásadně překonává čistě předmětný pohled, pro který jsou takové vnitřní časové vztahy nepochopitelné, a osvětluje dynamickou ontologickou jednotu subjektu a jeho dění.
Událost a její subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 4. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Událost a její subjekt
Subjekt není nic bodového, nýbrž je to událost v čase: každá událost je vnitřně integrovaná, ale když ta integrita se prohloubí, když upevní svou sjednocující schopnost a navíc se od ,pouhého‘ průběhu události jakoby emancipuje, takže se stává subjektem té události (na rozdíl od dosavadní situace, kdy subjekt byl událostí samou, kdy událost byla celá subjektem), dochází k pozoruhodným, dlouho však přehlíženým vztahům mezi obojím (tj. mezi subjektem události a mezi událostí subjektu), kterým musíme věnovat náležitou pozornost. Nejpozoruhodnější problematika se však otvírá ve chvíli, kdy začneme uvažovat o časové povaze těchto vztahů. Už problém integrity tzv. pravé události (tj. pravého, leč dějícího se celku) nás k této problematice vede, neboť dosavadní způsob, jak jsme se dívali na událost, spočíval v jejím rozparcelování na jednotlivé momenty, jakési kratičké fáze (lišící se ovšem od bezčasového bodu), které se řadily v přesném pořadí do série (tento způsob není neefektivní, dokonce dovoluje po mnoha stránkách dosahovat mimořádné přesnosti v popisu, a dosud se toho využívá např. ve vypočítávání drah meziplanetárních raket), přičemž se zcela pomíjelo, že událost sama se děje jinak, tj. nikoli po jednotlivých fázích, nýbrž celá najednou. Znamená to, že v každé fázi proměny, jíž událost právě prochází, je nějak přítomna každá jiná fáze ze všech ostatních, které mohou být sledovány a popisovány. Konkrétně to znamená, že třeba konec události nastává zčásti už při jejím začátku, a naopak i ke konci událost stále ještě zčásti začíná. Přitom je jistě zřejmé, že pro toho, kdo uvažuje jen předmětnou stránku proměňující se události, jsou tyto výroky nejen neprůhledné, ale přímo nesmyslné. Integrující funkce subjektu je neodlučně spjata s touto povahou událostného dění, takže právě tím se objasňuje, jak subjekt může být jaksi „pří-tom-en“ celé své události, jejímž je subjektem, i když jak sama událost, tak i její subjekt jsou rozpjaty v čase.
(Praha, 030423–1.)