Tento text kriticky zkoumá Aristotelovo pojetí pravdy, které ji spojuje s neměnností a věčností. Autor označuje za zásadní omyl (proton pseudos) snahu hledat pravdu výhradně v tom, co nepodléhá změně, a poukazuje na neudržitelnost tohoto pohledu ve světle moderní vědy a Hérakleitova učení o všeobecném pohybu. Pokud je veškerá skutečnost proměnlivá, musí být proměnlivá i pravda. Text odmítá adekvační teorii pravdy i metafyzickou hypostazi neměnných entit. Namísto toho navrhuje nahlížet na Pravdu jako na ryzí nepředmětnost, která je v pohybu. Tento pohyb je však odlišný od vnitrosvětných dějů; Pravda k člověku přichází z budoucnosti jako výzva a apel, zatímco lidské bytí se jí vydává vstříc. Práce tak předkládá radikální redefinici pravdy jako dynamického, neustále se rodícího fenoménu, který vyžaduje opuštění tradičních statických ontologických schémat a přijetí časové orientace směrem k nadcházejícímu.
Pravda a změna
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Pravda a změna
Aristotelés byl přesvědčen, že „pravdu je třeba hleděti si získat z toho, co se chová stále stejně a co nepodléhá žádné změně“ (Met. XI, 6, 1063a – Kříž, s. 280). To je PROTON PSEUDOS každého přístupu jak ke skutečnostem, které mají předmětnou i nepředmětnou stránku, tak zejména k ryzím nepředmětnostem, jakou je právě Pravda. Chyba je zjevná už tam, kde Aristotelés jako příklad neměnnosti doporučuje „nebeská tělesa“, která jsou podle něho „stále tatáž a nemají nic společného se změnou“ (tamtéž). Když dále říká (Met. XI, 6, 1062b – Kříž s. 279), že „pravdu v nejvyšší stupni obsahují nutně počátky toho, co je trvalé, věčné“, dopouští se dokonce kroku poněkud podivného, neboť je-li co věčné, je to bez počátku (i bez konce); ovšem tady bude chyba zase asi v překladu. V tom případě, že – jak jsme nahlédli po všech zkoumáních nejrůznějších věd, zejména teoretické fyziky – věčné, tj. naprosto trvalé, není nic, že ve skutečnosti je vše v pohybu, jak kdysi pravil Hérakleitos, pak to má závažné důsledky i pro pojetí pravdy v onom odedávna tradovaném pojetí: spočívá-li pravda v adekvaci, tj. ve shodě myšlení se skutečností, pak se tato shoda musí týkat nejen také, ale dokonce hlavně a výhradně té proměnlivosti, která charakterizuje veškerou skutečnost. Pravda musí být tedy sama proměnlivá. Protože však adekvační teorie je pro vnitřní rozpornost neudržitelná, vzniká otázka, zda po jejím odmítnutí budeme přece jen nadále trvat na neměnnosti Pravdy samé (nejen tedy pravdivých výpovědí, které zřejmě spadají do oblasti skutečností proměnlivých). Metafyzická hypostaze neměnných entit však musí být zcela odložena a nesmí dostat žádné právo asylu ani v případě, když uznáme nepředmětnost vedle předmětnosti. Musíme tedy uvažovat o Pravdě jako ryzí nepředmětnosti, která je také v pohybu. Otázkou je nyní povaha tohoto pohybu. Navrhuji tento pohyb principiálně odlišit od pohybů „vnitrosvětných“, tedy předmětných (tj. takových, které mají také předmětnou stránku), a to co do časového zaměření pohybu. Pravda (jako vůbec ryzí nepředmětnosti) se pohybují v čase tak, že k nám přicházejí, zatímco my se svým životním pohybem (včetně aktů myšlení, k nimž je třeba se ovšem vrátit, neboť zvláštním případem je reflexe) se pohybujeme těmto nepředmětným skutečnostem a jejim výzvám a apelům vstříc, tedy opouštějíce minulé a jdouce tváří obrácení do budoucnosti.
(Písek, 030817–1.)