Text se zamýšlí nad podstatou filosofie a jejím vztahem ke světu, přičemž vychází z klasického Aristotelova pojetí údivu jako počátku poznání. V návaznosti na Heideggera autor definuje tento údiv jako akt překonání samozřejmosti, což filosofii předurčuje k hledání toho, co není na první pohled zjevné. Článek kriticky reflektuje fenomenologickou tradici, zejména Husserlovo a Patočkovo pojetí přirozeného světa, a poukazuje na to, že naše vnímání jevů je vždy již předem strukturováno naším pobýváním ve světě. Ačkoliv je fenomenologická metoda uznána za legitimní nástroj zkoumání, autor zdůrazňuje, že nemůže tvořit celou filosofii. Skutečné filosofické myšlení vyžaduje jistou formu destrukce fenoménů, která nás vyvádí ze zajetí navyklých schémat a otevírá cestu k novým myslitelským podnětům. Cílem není jen rozšiřování vědeckých informací, ale pochopení hlubšího smyslu jsoucna skrze narušení naší spjatosti s tím, co považujeme za samozřejmé a důvěrně známé.
Filosofie a její „věc“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Filosofie a její „věc“
Aristotelés kdysi řekl (napsal), že počátkem filosofování je údiv. Heidegger však (např. v přednášce z r. 1931) řekl, že údiv je překonání samozřejmosti. Z toho by se dalo usoudit, že specifickým tématem je pro filosofii „nesamozřejmé“. Snad proto je ve filosofii tak důležité jít jevům „pod kůži“, což znamená: nezůstávat u toho, jak se nám věci jeví. Fenomenologie má pravdu v tom, že nesmíme zůstávat u svých předsudků, tedy také u svých myšlenkových schemat, konstrukcí atd. Ale fenomény samy jsou plné našich typizací a schematických zjednodušování. To, jak se nám věci samy dávají, je vždycky už nějak před-zpracováno tím, jak jsme ve světě zabydleni a zdomácněni. Husserlova myšlenka tzv. přirozeného světa na tohle nějak zapomínala a zapomíná na to i po opravě Naturwelt na Lebenswelt, tedy když Patočka nahradil termín „přirozený svět“ na „svět našeho života“. Filosofie nikdy nemůže zůstávat u jevů, ale má právo při zkoumání jevů plně vyčerpat vše, co se z nich vyčerpat dá. V tom je fenomenologická metoda naprosto legitimní. Nikdy se však nemůže stát celou filosofií. Teprve jisté typy destrukce fenoménů nás mohou přivést k tomu, abychom se dostali k jiným fenoménům, na něž jsme nebyli dosavadní zkušeností připraveni a které se pro nás stanou nejen něčím novým, ale inspirací k novému zamyšlení, ba někdy k novým myslitelským projektům a rozjezdům, startům. A to všechno ne pouze proto, abychom si povšimli skutečností nenápadných (o to se snaží celá řada věd, dnes zejména např. fyzika částic a astrofyzika, ale také makromolukulární chemie a genetika, apod.), nýbrž zejména aby takové nové zpozorování nových skutečností uvolnilo naši spjatost se „samozřejmým“ a dobře známým, tak abychom se snáze dostávali za to, co je prostě jen dáno, k tomu, co tu je k pochopení (ne tedy jen k rozmnožení poznatků), tedy ke „smyslu“ toho, co jest.
(Písek, 030821–2.)