Text se zamýšlí nad konceptem testovatelnosti v kontextu filosofie a kriticky se vymezuje vůči tvrzení, že netestovatelné prvky nemají ve vědě místo. Autor argumentuje, že věda samotná spočívá na základech, které v přísném smyslu testovat nelze, a vědecká praxe často spoléhá na rutinní návyky. Filosofie a umění se však od tohoto přístupu liší snahou o neustálé rozpoznávání vlastních myšlenkových procesů. V těchto disciplínách se pravdivost či nosnost nápadu ověřuje jeho praktickým provedením a dalším rozvinutím. I když je myšlenka špatně pochopena nebo nedostatečně realizována, její hodnota může přetrvat a inspirovat další tvůrce. Filosofický nápad tak stojí na pomezí mezi uměleckou vizí a vědeckou hypotézou. Bez této původní invence se umění stává pouhou manýrou a filosofie degeneruje v povrchní komentování cizích formulí, aniž by pronikla k jejich skutečnému jádru. Klíčem k pokroku je tedy schopnost realizovat nové ideje.
Testovatelnost ve filosofii
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Testovatelnost ve filosofii
Předpokladem každého testování je schopnost testujícího pochopit, oč při testování jde resp. má jít, a za druhé mít prostředky, které ono testování dovolují. Proto nelze říci (jak to říká např. Zrzavý), že to, co nelze testovat, do vědy nepatří. Kdyby tomu tak bylo, nebyla by věda možná, protože stojí na celé soustavě předpokladů, které testovat v pravém smyslu nelze – leč v „praxi“. Takový vědec si však pod „praxí“ představuje něco velmi ochuzeného, totiž svou vlastní „vědeckou“ praxi se všemi návyky, které k tomu náleží a které už nikdo „netestuje“, protože jsou „samozřejmé“. Tohle ovšem neplatí ve filosofii, která chce vždy znovu poznávat a rozpoznávat, co to vlastně dělá, když myslí, tj. co udělala, když začala pracovat s nějakou (zejména novou) myšlenkou. A neplatí to ani pro umělecké tvoření, kde to je nejpřesvědčivější. Když má umělec nápad, může jej „testovat“ jenom tak, že jej provede, že na jeho základě vytvoří dílo. A i když bude dílo málo zdařilé, ten nápad tam může probleskovat a inspirovat jiné tvůrce, kteří budou schopni ten nápad uplatnit lépe. Filosofický „nápad“ stojí někde mezi nápadem umělcovým a nápadem (hypotézou) některého vědce. Ověření, zda nápad byl dost nosný, není jinak možné, než že se ho někdo chopí a že jej provede, uplatní, uskuteční. A když ho někdo uskutečnit nedokáže, nebo dokonce když ten nápad vůbec nepochopí, neznamená to vůbec nic pro posouzení nápadu samého, ale ani pro posouzení nápadu někým již provedeného, uskutečněného (leda po formální nebo technické stránce). Zejména v umění a ve filosofii jsou nápady mimořádně důležité, protože bez nápadu upadá umělecké dílo do „machy“ a filosofie do pouhého komentování nápadů cizích (a to v tom lepším případě, když nejsou komentovány jen jednotlivé formule bez pochopení onoho „nápadu“, který k nim vedl).
(Písek, 030914–2.)