Text analyzuje Patočkovo pojetí tělesnosti jako možnosti pohybu a předkládá kritickou reflexi tohoto vymezení. Autor zpochybňuje Patočkovu tezi a navrhuje, že pohyb je primární skutečností, která tělesnost teprve umožňuje a zakládá. Zatímco Patočka a Merleau-Ponty vidí v těle pramen všech možností existence, autor interpretuje tělo jako nezbytnou zprostředkující strukturu. Tato struktura funguje jako určitý „vír“ v proudu dění, který uchovává dosažené výsledky a brání nutnosti začínat v každém okamžiku znovu. Významná část úvahy se věnuje povaze „možností“. Autor argumentuje, že možnosti přicházejí z budoucnosti, zatímco tělesnost je bytostně spjata s aktuálním okamžikem „zde a nyní“. Tělo je vázáno na přítomnost; nelze jednat prostřednictvím včerejšího těla ani předjímat tělo zítřejší. Text tak staví do kontrastu dynamickou povahu budoucích možností a časově omezenou aktualitu tělesné schránky, čímž reviduje tradiční fenomenologické nahlížení na vztah těla a existence.
Tělesnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Tělesnost
Patočka chápe tělesnost jako možnost pohybovat se (doslov k Přiroz. světu po 33 letech, str. 204; 220). Mám hluboké pochybnosti o nosnosti tohoto vymezení, neboť mám za to, že pohyb předchází tělesnosti a že tělesnost je pohybem umožněna a na pohybu teprve založena. Vznikání a zanikání je odedávna chápáno jako klasická forma pohybu (zatímco pohyb místní je pouze něčím druhotným a odvozeným. Heidegger podle Patočky svým schematem nevyřešil povahu spojení mezi „kvůli“ a tím, co z toho „kvůli“ vyplývá jakožto naše konkrétní úloha (dtto). Patočka sám soudí, že toto spojení vykonává životní tělesnost (dtto). Existence je podle Patočky „podstatně tělesná“ (s.213), a „tento tělesný ráz existence, tělo a vládu v těle jako původní, ničím jiným nenahraditelnou komponentu a vlastní pramen všech jejích možností“ zdůraznil zvlášť důrazně Merleau-Ponty. Po mém soudu je tělo a tělesnost nezbytnou zprostředkující strukturou, umožňující vzestup na vyšší úrovně zachováváním něčeho z toho už dosaženého, uskutečněného. Tělo a tělesnost je založeno na jakýchsi „vírech“ v proudu událostného dění, jež dalšímu dění umožňují nezačínat nutně vždy znovu a vždy od nuly. Tělo a tělesnost však rozhodně nejsou pramenem, zdrojem všech možností. (Pojem „možnosti“ ovšem sám Patočka označuje za „temný“ – dtto, s. 204.) Ať už chápeme „možnosti“ jakkoliv, jejich uskutečnění se přece děje tak, že skutečností nejprve ještě nejsou a teprve pak se skutečností stávají, tj. nejsou pro uskutečnění jeho antecedencemi, jež by uskutečnění na časové ose předcházely a tedy byly v okamžiku svého uskutečnění již minulostí. ,Možnosti‘ tedy přicházejí, a to z budoucnosti – anebo to nejsou možnosti, nýbrž nějaký druh (modus) skutečnosti. Tělesnost však je tím aspektem jsoucen, který je spjat s aktualitou, s okamžitým hic et nunc: včerejší tělesnost už pominula, skutečná je jen ta dnešní, nikdy nemám včerejší tělo, nýbrž vždycky jen to dnešní. A také včerejším tělem nemohu nic vykonat; a chci-li něco vykonat zítra, musím na zítřejší den počkat stejně jako na to své zítřejší tělo.
(Písek, 031016–2.)