Text se zabývá vymezením pojmů intence a intencionalita, přičemž varuje před dvěma hlavními nedorozuměními. Zaprvé odmítá psychologizaci intencionality; ta se nemusí vázat pouze na vědomý záměr, ale lze o ní hovořit u všech negentropických procesů, včetně vitálních a společenských dějů. Zadruhé autor rozlišuje mezi pouhým poukazem (např. stopou zvířete) a skutečnou intencí. Zatímco stopa svědčí o přítomnosti subjektu, intence není vlastností stopy samotné, nýbrž charakteristikou jednání směřujícího k jinému cíli. Rozhodujícím kritériem pro posouzení intencionálního dění je přítomnost nového kontextu či světa, který nás skrze daný jev oslovuje. Tento odkaz k jinému rozměru reality musí být integrován konkrétním subjektem, jenž slouží jako prostředník. Intencionalita je tedy hlubším principem sjednocujícím různé roviny skutečnosti, nikoli jen prostým odkazem k něčemu jinému.
Intence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Intence
Když mluvíme o intenci a intencionalitě, musíme si dát dobrý pozor na dvě nedorozumění. Především se musíme na jedné straně vyvarovat psychologizace. O intencionalitě můžeme mluvit i tam, kde nemůžeme doložit nějaké vědomí (a tedy ani vědomí nebo třeba jen tušení cíle, a tedy ani vědomý záměr, úmysl apod.). O intencionalitě tedy zcela nepochybně a právem můžeme uvažovat všude tam, kde jsme se od jisté (nedávné) doby naučili vidět tzv. negentropické (negativně entropické) procesy, zejména tedy procesy vitální a ovšem také duševní (zejména myslivé), mravní a společenské, a to ať už předdějinné nebo dějinné.
Na druhé straně pak musíme předběžně vyloučit všechny případy skutečností, které jako by na něco dalšího poukazovaly, ačkoliv tu nemůžeme najít nikoho, žádný subjekt, který by toto poukazování k čemusi dalšímu cíleně rozvrhoval a plánovitě uskutečňoval (nýbrž jen subjekt, který je s to ony stopy rozluštit, přečíst, dešifrovat). Zanechává-li zvíře za sebou stopu, pak tato stopa nepochybně ke zvířeti poukazuje a jeho – až na výjimky – poměrně nedávnou přítomnost na tomto místě dosvědčuje (a zkušený stopař dovede z takové stopy mnohé vyčíst), ale intence tu není žádnou charakteristikou této stopy samotné, nýbrž stopa je stopou po nějakém záměrném, tedy intencionálním jednání, směřujícím však jinam, k něčemu jinému než k této stopě.
Z toho vyplývá, že rohodující pro posouzení, zda v konkrétním případě jde o intencionální dění (ev. proces), není to, že pro nás něco znamená, že nás k něčemu dalšímu, jinému odkazuje, nýbrž to, že za (nebo před, nebo nad) takovým odkazem k něčemu dalšímu je odkaz k jinému než danému, běžnému kontextu jedné roviny, že tedy skrze to, co nás „jakoby“ oslovuje, nás skutečně oslovuje nový kontext, nový svět – a že toto skutečné oslovení našlo svého konkrétního prostředníky v nějakém (onen poukaz či spíše poukazy sjednocujícím, integrujícím) subjektu.
(Písek, 940726-2.)