Tento filosofický fragment zkoumá dialektický vztah mezi myšleným a nemyšleným, stejně jako mezi vysloveným a nevysloveným. Autor předkládá tezi, že podobně jako každé vyslovené slovo s sebou nese horizont nevysloveného, je i každá myšlenka vnitřně doprovázena dimenzí nemyšleného. Tento koncept naznačuje, že lidské poznání a komunikace nejsou nikdy vyčerpávající ani uzavřené do sebe; namísto toho existují v širším kontextu potenciality a skrytých významů. Nemyšlené zde není chápáno jako pouhá prázdnota nebo selhání logiky, nýbrž jako konstitutivní prvek, který poskytuje nezbytné pozadí a hloubku pro explicitní myšlení. Skrze tuto paralelu text vybízí k hlubší reflexi mezí jazyka a povahy filosofického tázání. Tato stručná, leč hluboká reflexe z roku 1994 zdůrazňuje, že nevyslovené a nemyšlené nejsou vnějšími prvky vůči vyjádření a rozumu, ale jsou jejich vitálními, neustále přítomnými složkami, které formují hranice a možnosti lidského porozumění světu.