Tento text se zabývá pojetím víry v díle Karla Jasperse, přičemž analyzuje její různé definice a umístění v rámci filosofického systému „obepínajícího“ (Umgreifendes). Autor poukazuje na nejednoznačnost v Jaspersových textech, kde je víra na jedné straně chápána široce jako přítomnost v polaritách na všech úrovních bytí (tubytí, vědomí, duch a existence), založená na roztržce mezi subjektem a objektem. Na druhé straně se však objevují definice, které víru úzce propojují výhradně s rovinou existence jako její bezprostřednost a dějinnost tváří v tvář transcendenci. Studie rovněž zkoumá vztah mezi subjektivní a objektivní stránkou víry (fides qua a fides quae), které tvoří nedílný celek. Analýza dochází k závěru, že Jaspersova koncepce víry není zcela sjednocená, což má specifické důsledky pro chápání vztahu mezi různými úrovněmi obepínajícího a transcendencí. Tato neujasněnost odráží hlubší metodologické a ontologické otázky autorovy existenciální filosofie.
Víra u Jasperse / Jaspers o víře
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 13. 5. 1968
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1968
Víra u Jasperse / Jaspers o víře
Na jednom místě (PhG 19 [– Phil. Gl.] chápe Jaspers víru v nejširším smyslu jako přítomnost v polaritách (Gegenwärtigsein in diesen Polaritäten). Míní tím polarity na všech úrovních toho „obepínajícího“ (Umgreifendes), jímž jsem (jako člověk), založené v roztržce subjektu a objektu: na rovině pobytu (tubytí – Dasein) je to polarita mezi vnitřním světem a osvětím, na rovině vědomí vůbec polarita mezi vědomím a předmětem, na rovině ducha polarita mezi idejí ve mně a mezi objektivní idejí přicházející vstříc z věcí a konečně na rovině existence polarita mezi existencí a transcendencí. Z tohoto místa zřetelně vysvítá, že místo víry není omezeno jen na poslední rovinu, totiž rovinu existence, která je vyhražena člověku. Na jiném místě však čteme (W, 82), že víra je bezprostředností existence („Die Unmittelbarkeit der Existenz ist der Glaube“) a že se o ní rozhoduje v reflexi jejího radikálního zproblematizování, resp. postavení do otázky. O něco dále pak, že víra je dějinností existence před její transcendencí. Tu se naopak zdá, že místo víry je vyhraženo rovině existence a tak omezeno na člověka. Tomu nasvědčuje i další místo, na němž Jaspers mluví o nerozlučnosti víry, z níž jsem přesvědčen, a obsahu víry, jejž uchopuji; nerozlučnosti víry, kterou uskutečňuji, a víry, kterou si v tomto uskutečnění přivlastňuji – jinými slovy: fides qua creditur a fides quae creditur. Subjektivní a objektivní stránka víry tvoří ve smyslu tohoto místa celek (PhG 13n). Jak je z uvedených míst zřejmé, není tu u Jasperse vše zcela vyjasněno, a to dokonce ani v jediném díle (jako je právě PhG). Není pochyby, že tato nevyjasněnost má své zcela určité předpoklady, ale i důsledky (zejména pokud jde o pojetí vztahu „obepínajícího“ různých úrovní k transcendenci).
(Praha, 680513–1.)
(Přepis ze strojopisné karty.)
### 680513