Tento text analyzuje Platónovo podobenství o jeskyni, přičemž se zaměřuje na charakteristiku první úrovně lidského poznání. Autor zdůrazňuje, že vězni v jeskyni považují za jedinou skutečnost a pravdu pouhé stíny umělých věcí vrhané ohněm na stěnu. Jejich vnímání je omezeno dvojím způsobem: jednak vnějšími okolnostmi, tedy povahou dostupných vjemů, a jednak fyzickými pouty, která jim brání v pohybu a změně úhlu pohledu. Klíčovým aspektem je skutečnost, že si tito lidé svá omezení neuvědomují. Pouta nepociťují jako překážku a nevyvíjejí žádnou snahu o osvobození, neboť jejich obzor je plně pohlcen iluzorním světem stínů. Tato analýza poukazuje na propast mezi zdánlivou realitou a skutečným bytím, přičemž zdůrazňuje pasivitu a nevědomost subjektu v jeho přirozeném, nezpracovaném stavu. Text původně z roku 1954 končí uprostřed myšlenky o subjektivní omezenosti a je doplněn o historickou poznámku k diskuzi o etice z roku 1963.
Platón: „Jeskyně“ [1954]
Charakteristika 1. úrovně:
Za skutečnost, za „skutečné předměty“ povyžují pouhé „stíny, vrhané ohněm na protější stěnu“; za „pravdu“ neplatí jim „nic jiného než stíny těch umělých věcí“. Jsou při tom „spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání.“
Jde tedy o dvojí: jednak o omezenost toho, co je oněm lidem přístupno, jednak o omezenost těchto přistupujících lidí. Tato druhá omezenost jim není vlastní, přirozená, nýbrž je jim jaksi uložena z vnějška: jsou to pouta. Nicméně tito lidé o poutech nevědí nebo je alespoň az pouta nepovažují; je jim neznáma snaha o osvobození z nich.
Subjektní omezenost má především tu podobu, kterou Pl. označuje jako
[zde text přestává; následují poznámky z diskuze o hodnocení kruzu o etice u J. L. Hromádky z 24. 1. 1963 – pozn. red.]