Tento text se zabývá Leibnizovou tezí, podle níž individuální pojem osoby zahrnuje veškeré její budoucí události. Autor ukazuje, že tento předpoklad pravděpodobně pramení z geometrické analogie, kde pojem trojúhelníka obsahuje všechny své budoucí vlastnosti. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, že trojúhelník je neměnný myšlenkový konstrukt, zatímco osoba je živá bytost reagující na okolí. Text kriticky reflektuje omezení tradiční řecké pojmovosti, která se opírá o statické intencionální předměty. Leibnizova představa tak odhaluje problematičnost aplikace takového typu pojmů na dynamickou lidskou existenci. Autor vyvozuje, že je nezbytné hledat nové způsoby, jak spojovat pojmy s intencionálními ne-předměty, aniž by byla obětována myšlenková přesnost. Tato analýza poukazuje na hranice klasické metafyziky v konfrontaci s fenoménem života a osobní identity v čase.
[Leibniz a pojmy]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 7. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
[Leibniz a pojmy]
Leibniz opakuje v dopise Arnauldovi (z června 1686) svou starší tezi, že individuální pojem každé osoby v sobě jednou provždy zahrnuje vše, co se jí kdy přihodí (...., Monadologie a jiné práce, Praha 1982, s. 100). Je pravděpodobné, že původní důvody k tomuto tvrzení jsou založeny na zkušenosti s geometrií: pojem trojúhelníka v sobě vskutku obsahuje od samého počátku a jednou provždy vše, co později může být odhaleno jako vlastnost trojúhelníka, tedy např. celou trigonometrii a příslušné partie z analytické geometrie. To je však možné jen proto, že korelátem pojmu „trojúhelník“ není živá bytost, tedy ani „osoba“: s trojúhelníkem se nic „neděje“, nic se mu nemůže „přihodit“, co by se ho týkalo tak, že by na to musel reagovat. Vše, co se v souvislosti s trojúhelníkem může „dít“, je poznávání dalších a dalších jeho vlastností a rozvíjení jakési nauky o trojúhelníku (trojúhelnících). Vše je tedy spjato s tradiční řeckou pojmovostí, která pojmy spojuje s myšlenkovými konstrukty, tzv. intencionálními předměty, s nimiž se nic neděje, nýbrž které zůstávají zcela neproměnné. (Souvislost s Herčíkovým schématem z doby války, in: Věda a život, ještě s druhým autorem.) Na oné Leibnizově představě (či myšlence) lze velmi dobře ukázat meze a problematičnost samotné pojmovosti řeckého typu, jakož i nezbytnost hledání cesty, jak pojmy spojovat s intencionálními ne-předměty, aniž by došlo ke ztrátě myšlenkové přesnosti.
(Písek, 950720-1.)