Tato studie se zabývá ontologickou problematikou mnohoznačnosti bytí a nebytí, přičemž vychází z Brentanovy interpretace Platóna a antických atomistů. Autor kritizuje statické pojetí jsoucna jako pouhého předmětu a navrhuje nahlížet na pravé jsoucno jako na časovou událost či superudálost. Tato perspektiva odhaluje, že v každém okamžiku existence jsoucna tvoří jeho podstatu z velké části to, co aktuálně „není“ – tedy jeho minulost a budoucnost. V textu je navrženo zásadní terminologické rozlišení mezi „jsoucností“, která označuje aktuální přítomnost v bodě „tady a teď“ (hic et nunc), a „bytím“, které představuje celistvé trvání události od jejího počátku až k jejímu konci. Tímto rozlišením autor otevírá cestu k hlubšímu pochopení dynamické povahy reality a překonává tradiční protiklad mezi jsoucím a nejsoucím, čímž ukazuje, že nebytí je integrální součástí procesuálního bytí každého jsoucna.
[Jsoucí a nejsoucí]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 7. 1995
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1995
[Jsoucí a nejsoucí]
Brentano upozorňuje ve své Kategorienlehre (0962, S. 115), že už Platón učil „v jistém smyslu“, že „jsoucí je mnohoznačné“, a připomíná, že postavil vedle jsoucího (ON) také nejsoucí (MÉ ON), o němž také řekl, že jest. To ovšem udělali již atomisté, kteří trvali na tom, že „prázdno“ (tedy nejsoucno, nepřítomnost jsoucen) „jest“. Skutečně důležité by však bylo, kdyby jsoucí a nejsoucí (jsoucna a nejsoucna“ naznamenalo protivy, nýbrž bylo přisouzeno alespoň v některých případech samotným jsoucnům. Každé pravé jsoucno (ne tedy pouhý „předmět“, tedy něco, co jako jsoucno chápeme, byť neoprávněně a mylně) se děje v čase (tj. je to událost, resp. superudálost), a jako takové není jen nyní a zde, nýbrž také bylo a ještě bude. To znamená, že v každém okamžiku jeho bytí je v převaze to, co sice k němu náleží, ale právě není (buď již není nebo ještě není). – Zdá se tedy, že „jsoucnost“ je především dvojznačná: mluvíme o jsoucnu, že „jest“, jednak ve smyslu hic et nunc, tedy ve smyslu jsoucnosti právě aktuální, jednak ve smyslu jeho trvání jako události, která má začátek a konec. Tomuto „jest“ budeme říkat „bytí“, zatímco onomu právě aktuálnímu hic et nunc ponecháme název „jsoucnost“. Nějaká další „mnohoznačnost“
(Písek, 950721-3.)