Tento odborný text se hlouběji zabývá povahou filosofické reflexe, přičemž hned v úvodu zdůrazňuje, že ji nelze konstruovat jako intencionální předmět či nadčasovou statickou strukturu. Autor odmítá prosté ztotožnění tematizace s procesem objektivace a poukazuje na to, že zásadní rezistenci vůči zpředmětňování představuje právě bytostná časovost reflexe a její aktivní časování. Reflexe není chápána jako fenomén, který by se přímo vyjevoval našemu názoru; namísto toho je vždy zprostředkována našimi myšlenkovými modely, které zásadně podmiňují naše sebepochopení. Dokument dále rozvádí myšlenku, že stejně jako neexistuje přímý přístup k lidskému subjektu, neexistuje ani přímý přístup k reflexi samotné. V analogii k Augustinovým úvahám o čase autor dovozuje, že časovost a časování patří k základním určením subjektivity i reflexivního myšlení. Text tak poskytuje komplexní metodologický pohled na reflexi jako na dynamický proces, který se vymyká tradičním ontologickým schématům a vyžaduje uznání zprostředkovanosti skrze pojmové konstrukce a časovou rozlehlost.